MLOKi

Já & já in-yer-monitor

Brněnský BuranTeatr se od nástupu uměleckého šéfa Juraje Augustína v roce 2015 zaměřuje zejména na fyzické divadlo, hraniční divadelní formy, ale i novou činohru. Na konci března tato tvůrčí platforma uvedla premiéru inscenace Self slovenské režisérky a šéfdramaturgyně divadla, čerstvé absolventky Janáčkovy akademie múzických umění Alexandry Bolfové. Spolu s dramaturgem Martinem Hodoněm v díle volně vycházejí z dramatické tvorby Sarah Kane. Nejedná se přitom o první nastudování textu britské autorky tímto inscenačním duem – v roce 2019 například uvedli společně adaptaci textu Faidřina láska v brněnském Studiu Marta.

Autorský inscenační projekt Self se odkazuje na tzv. in-yer-face dramatiku. V tradici tohoto proudu, příznačného upozorňováním na více či méně tabuizovaná témata konfrontačním, leckdy vulgárním a záměrně šokujícím způsobem, zachycuje střípky ze života muže upoutaného na vozíku a jeho bezprostředního okolí. Inscenátoři tak variují vlastní průzkum fenoménu psychické i fyzické závislosti v kontextu tělesného postižení, který však vzhledem k současné situaci nemíří do „našich obličejů“, ale na snímací kamery. Změna média, v jehož rámci se měla inscenace původně uskutečnit, bohužel způsobuje spíš ztrátu pozornosti než aktivizaci recipienta. A to i přes detailní záběry výrazu herců či občasné „střihy“ (změny úhlu pohledu), kterými je jinak spíše statická práce s kamerou ozvláštněna.

Za účelem naznačeného cíle obsazují inscenátoři do role „průvodce“ performera Daniela Rampáčka, který se i v běžném životě sám pohybuje na vozíku. Jeho rodiče ztvárňují nedávní absolventi oboru činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění – Dana Jaceková a Mark Kristián Hochman. Takové rozhodnutí týkající se obsazení by mohlo (mělo?) směřovat k hybridnímu inscenačnímu tvaru na pomezí dokumentárního a činoherního divadla, který akcentuje distinkci předváděného fiktivního děje a žité reality aktérů. S uvedeným vymezením se ale záměrně nepracuje nijak důsledně – členové rodiny se sice oslovují svými civilními jmény a občas pronesou něco, co by se mohlo týkat jejich vlastních problémů, nicméně přiznaně osobní charakter se ve výpovědích Jacekové a Hochmana projevuje minimálně. Naopak v případě Dana Rampáčka nelze nevnímat vše řečené prismatem skutečnosti, že se sám pohybuje na vozíku.

Inscenace je přitom až na výjimku několika scén držena v mezích smyšlené rodinné situace, která je prosycena úryvky dramatických textů Sarah Kane. Byť na sebe její členové občas křičí a mluví vulgárně, neděje se vlastně nic šokujícího – více než hodinu a půl přihlížíme rozpadu rodinných vztahů, rámovanému tělesným postižením jednoho z nich. Pokud by tedy záměr inscenace spočíval v konfrontaci tabuizovaných témat ve stylu „in-yer-face“ dramatiky, obstál by snad například její prolog, týkající se asistované soulože, jejíž reflexe coby možnosti intimních vztahů osob s postižením by jistě stála za hlubší rozvedení.

Samotný záběr kamery připomíná tradiční divadelní uspořádání, které nabízí pohled na hrací plochu i se zadním prospektem. Díky tomu vyniká minimalistické, leč funkční scénografické řešení Karolíny Srpkové, které trefně odráží atmosféru rozpadající se rodiny. Arénu – či jisté hřiště vztahů, kde je vše dovoleno, vymezuje šedivý pruh ve tvaru lehce nahnuté u-rampy. Mezi torza interiérového vybavení, připomínající kdysi možná útulný byt, přichází postavy vyříkat si své křivdy, zpytovat svědomí, pohádat se. Po pomyslném písknutí píšťalky pak odchází na „střídačku“ do zadní či boční části scény a čekají na další nástup. Šedivým pruhem vymezená hrací plocha konotuje i silnici, specifický úsek definující pohyb (všudypřítomného) vozidla, čímž scénografické řešení podněcuje i úvahy o samotné mobilitě a možnostech zastavení, které není vždy samozřejmé – například pokud je zastavení dáno jako neměnný stav.

Jádro díla tak spočívá v nahlížení na osobní vypořádávání se s nestandardní životní situací. A právě osobní – „self“ – je zde klíčové: cílem totiž není postihnutí socio-ekonomických, institucionálních či jakkoliv jinak širších souvislostí, které ovlivňují život lidí s postižením, nebo diskurzu jejich nahlížení širší veřejností (jak nacházíme například ve sborníku Iné telá.txt z roku 2018, jenž obsahuje eseje autorek prožívajících společenskou stigmatizaci a diskriminaci pro fyzickou jinakost, způsobenou například chronickou chorobu). Naopak, tvůrci se zaměřují na jednotlivce a jeho/její postoj k otázce psychické i fyzické síly a závislosti na pomoci, k zodpovědnosti a sobectví v nejrůznějších horizontech. Jako obsah takřka stominutové inscenace se ale takto naznačená struktura stává – paradoxně – reduktivním a těžce uchopitelným přenosem předváděných emocí. Přestože jsou herecké výkony přesvědčivé, nedaří se bohužel kamerovému aparátu přenést změť ne-narativního pásma lidských kolapsů odehrávajících se na jevišti tak, aby výrazněji zasáhla/zostřila naše smysly.


Réžia: Alexandra Bolfová
Dramaturgia: Martin Hodoň
Účinkujú: Dana Jaceková, Mark Kristián Hochman, Daniel Rampáček
Scéna: Karolína Srpková
Kostýmy: Eliška Drastíková
Svetelný dizajn: Anna Laborová
Hudba: Pjoni
Asistentka réžie: Eliška Zárecká
Zvuk: Tereza Papáčková
Produkcia: Klaudia Klembarová
Strih: Adam Gazárek
Kamera: Aleš Záboj, Jan Šmach, Hugo K. Kundráčik

Premiéra (online): 29. marec 2021


Amálie Bulandrová

Česká teatroložka (FF MU) a teoretička umění (UMPRUM), která se věnuje především scénografii a vizuální dramaturgii.

Ďalšie od autora