MLOKi

Kytky a telky

Olomoucké Divadlo na cucky uvedlo v prosinci loňského roku premiéru adaptace oceňované debutové prózy polské autorky Olgy Hund s názvem Psi malých ras. Režisérka a autorka českého překladu Barbora Chovancová zasadila příběh z ženského oddělení psychiatrické léčebny do prostoru celé divadelní budovy a spolu se scénografkou Annou Chrtkovou zde vytvořily prostředí nasycené samotou, smutkem a nepochopením. Jelikož se inscenace začala připravovat v době trvajících vládních opatření, znemožňujících návštěvu divadla, vznikala od počátku pro online prostředí.

Na popud samotného divadla inscenační tým zvolil strategii živého streamu, v jehož rámci je divák před obrazovkou provázen herečkami Annou Čonkovou, Miladou Vyhnálkovou a Pavlou Dostálovou nejrůznějšími prostory divadla a přilehlého okolí. Chovancová s Chrtkovou na margo prostoru uvedly: „Shodly jsme se, že nás zajímá uzavřený prostor divadla jako analogie k aktuální pandemické situaci, ale i samoty jako takové. V tomto směru jsme si kladly otázku, jak do inscenace dostat prostor jinak než jen jako kulisu. Přeneseně jsme uvažovaly o scénickém díle pro tři „postavy“ – prostor, text a herečky.“

Děj tak divák pozoruje pohledem kameramana, resp. „protézou“ jeho pohledu v podobě kamery, jež následuje herečky do všemožných zákoutí a v precizní synchronizaci snímá připravené scény. Jelikož kameramani, nezbytná technika či elektrické kabely nejsou v záznamu vidět, vzniká ničím nenarušované prostředí se sugestivní atmosférou, které na rozdíl od lineárního příběhu negraduje, ale spíš se plynule uskutečňuje. Tomu odpovídá i herecké ztvárnění tří průvodkyň, možná spíš jedné pozorovatelky a dvou komentátorek, jež diváka civilním způsobem zasvěcují do provozu léčebny a způsobu trávení času v ní.

Těžko pro takto načrtnutou koncepci inscenace, uváděné v době omezování pohybu a kontaktů s naším okolím, hledat vhodnější text než právě prózu Psi malých ras. V jejím ději nahlížíme za zamčené dveře ústavu, kde se léčí ženy zklamané ze světa, který je sice obklopuje, ale zároveň jim znemožňuje v něm plnohodnotně žít. Tyto postavy jsou v olomoucké adaptaci zredukované do tří protagonistek, které coby nositelky osamocenosti, nepochopení a odtržení od svého okolí provádí diváky mozaikou situací z blíže nespecifikované léčebny. Byť se předváděný děj nápadně podobá sociální izolaci posledního roku, není inscenace nijak explicitně spojená se současnou pandemií. Naopak připomíná, že pocity, které díky ní možná nově zakoušíme, jsou pro osoby trpící psychickým onemocněním běžné. Mentální izolace je totiž od té prostorové neodmyslitelná a naopak.

Síla zvolené inscenační formy v kontextu obsahu novely Olgy Hund spočívá také v tématu „dívání se“. Na koho se kdo vlastně dívá? Koho sleduje(me), co pozoruje(me)? Množiny pohledů a neustálá připomínka skutečnosti, že se někdo dívá – že při pobytu na psychiatrické léčebně jsme stále pod dohledem – jsou v případě živého streamu posilovány zejména tím, že to jsem zkrátka já, divák/divačka, kdo se z pohodlí domova na předváděném výjevu také podílí. Anonymní publikum střídá jediný subjektivní pohled, který je prostřednictvím kamery veden do míst intimních zpovědí uzavřených žen.

Moc pohledu a téma do/nahlížení jsou v inscenaci dále zdůrazňovány televizními obrazovkami, objevujícími se ve většině scén. Občas z nich promluví ošetřující doktorka (Simona Peková), či jiná z uzavřených žen (Kamila Valůšková), jindy na obrazovkách vidíme jen zrnění. V úvodní scéně je v televizi dokonce spuštěn známý pořad Panorama, typický svým „nikdy nekončícím“ zobrazováním aktuálního počasí na horách. Nejen na tomto programu, ale v izolaci obecně se čas vleče, pomalu plyne a spíše vyčkává na nějakou změnu stavu. Všudypřítomné televize jako by zhmotňovaly tento stav, nabízejíce buď pasivní sledování – vyčkávání, či možnost přepnutí a úplného vypnutí. Kromě televizí jsou jinak minimalisticky laděná prostředí psychiatrické léčebny Divadla na cucky typická přítomností květin. Zasazené v různých květináčích jsou dokladem toho, jak pomalu může čas plynout. Květiny zároveň představují prvek typický pro nemocniční prostředí.

Květiny a televize tak v inscenaci najdeme v různých variacích a jako různé významotvorné prostředky, přičemž se v závěrečné scéně spojí do rozměrné instalace v hlavním divadelním sále. Uprostřed sálu se rozkládají na sobě postavené desítky televizorů, tvořící jakousi horu či pyramidu, kterou doplňují desítky porůznu umístěných květin. Všechny televizní obrazovky přitom přehrávají záběry z aktuálních demonstrací za ženská práva probíhajících v Polsku. V rámci celé scény můžeme tyto záběry číst i jako ono symbolické „přepnutí/vypnutí“ televize, tedy změnu statu quo. Jak se ostatně dočítáme v anotaci slovenského překladu předlohy inscenace: „Olga Hund prináša surový pohľad na život ženského oddelenia krakovskej psychiatrickej liečebne, ale aj obžalobu pomätenej spoločnosti, ktorá ho obklopuje zvonku.“

Nová situace přináší nové formy a nový typ práce s divadelním tvarem a publikem, čehož je inscenace Psi malých ras dobrým příkladem. Po skončení streamu se skutečně jeví poněkud nemístné vrátit se k vlastní práci či například k večeři. Vtíravý pocit samoty a odtržení od všeho, co se děje někde venku a co je k nám domů neustále přenášeno různými médii, se zhmotňoval i za vlastní počítačovou obrazovkou.


Někde tady musí být dírka, kterou se na palubu dostane voda a tu naši anti-archu zaplaví. Divadlo na cucky zkoumá nový livestream žánr prvním českým uvedením polské novely Olgy Hund. Vzkaz v lahvi ze zvláštního korábu izolace, který právě naloďuje ke společné odyssei. Mozaika těl, prostorů a časů. Pohled z prázdnin pro smutný děti.

Text: Olga Hund
Preklad a réžia: Barbora Chovancová
Scéna a kostýmy: Anna Chrtková
Účinkujú: Anna Čonková, Pavla Dostálová, Milada Vyhnálková
Zvláštne poďakovanie: Simona Peková, Kamila Valůšková, Daniel Šimek

Premiéra (online): 20. december 2020


Amálie Bulandrová

Česká teatroložka (FF MU) a teoretička umění (UMPRUM), která se věnuje především scénografii a vizuální dramaturgii.

Ďalšie od autora