O Charlottě bez Charlotty?

Na jevišti je konkrétně zprostředkovává herečka, spoluautorka scénáře a jediná protagonistka Milada Vyhnálková, která na půdorysu kabaretního či stand-upového tvaru seznamuje diváctvo s výsledky vlastního zkoumání životního osudu Charlotte Garrigue Masaryk. Byť se pokouší vymanit její příběh ze závislosti na prvním československém prezidentovi, je celé scénické vyprávění rámováno právě Masarykem. Je to snad tím, že v případě Charlotte překročit stín slavného muže nelze? Milada Vyhnálková se s obecenstvem nejprve dělí o své úvahy nad tím, proč je v českých novodobých dějinách Charlotte Garrigue Masaryk tak málo přítomná a rekapituluje, co o ní sama ví a co je možné se ze základních zdrojů dozvědět. V uvolněném a místy komicky laděném projevu herečka připomíná její původ, tedy že se Charlotte narodila v roce 1850 v New Yorku do movité rodiny, kde se jí dostalo nejen hudebního vzdělání, jak by bylo v té době u mladých dívek běžné, ale například i literárního. Skutečnost, že její tatínek částečně podnikal i v knižním průmyslu, znamenala pro Charlotte přístup k množství literatury, například k myšlenkám liberálního filosofa Johna Stuarta Milla, který se, podobně jako v té době třeba Virginia Woolf, Catharine Macaulay nebo Mary Wollstonecraft vyjadřoval k situaci nerovného postavení žen. Mill podporoval úsilí ženského hnutí a ve své knize O poddanství žen z roku 1869 označil stávající úroveň práv žen za otroctví. Právě John Stuart Mill je v inscenaci také několikrát zmíněn; protagonistka jím naznačuje kontext tzv. první vlny feminismu, v jejímž rámci se profilovalo i společensko-politické smýšlení samotné Charlotte Garrigue Masaryk. Zmíněná Millova kniha je dokonce v inscenaci použita i jako jistý osudový objekt, na jehož pozadí dochází k seznámení Charlotte s Tomášem Masarykem. Vyhnálková následně různými scénickými postupy rekapituluje i další roviny jejich vztahu jako skromný život ve Vídni, politické i společenské angažmá v Praze či tragické události související s první světovou válkou a odchodem Tomáše Masaryka s dcerou Olgou do exilu, uvězněním dcery Alice a smrtí syna Herberta.

Jak napovídá závorka ve jméně „Masaryková“ v názvu inscenace, je pátrání po první dámě Československa, „která ale první dámou nikdy nebyla“, podmíněno feministickou perspektivou. Skutečnost, že feminismus nelze redukovat pouze na volební právo žen nebo rovný přístup ke vzdělání, odráží i metafora tzv. vln, vynořujících se v návaznosti na aktuální společenské problémy. Proto se po té první, víceméně úspěšné, objevuje v šedesátých letech tzv. druhá vlna feminismu. Charakterizují ji pocity frustrace a vyloučení žen připoutaných ke svým domácnostem, tedy kontext společenských rolí redukovaných na manželky a matky, které postupně vedou i k boji za reprodukční spravedlnost a s ní související svobodný přístup k antikoncepci či interrupci. Byť by bylo možné jmenovat další, následující vlny a odnože feministického myšlení, lze právě zmíněné dvě chápat jako jistý myšlenkový oblouk inscenace. Milada Vyhnálková detekuje přínos Charlotte k utváření rovných práv v Československu zejména prostřednictvím vlivu, který měla na svého muže, stejně jako neutichajícího odhodlání „vše vydržet“. S uvedeným ostatně souvisí i rozhodnutí opustit svou privilegovanou americkou rodinu a odstěhovat se do Evropy bojovat svou péčí o muže a domácnost za kulturu, kterou teprve sama poznávala.

Ať už se jedná o vlny feminismu či ty skutečné, oceánské, rámují právě ony výtvarné pojetí inscenace v provedení Laury Černákové. Kromě atmosférické práce se světelným designem sestává především z mušlí nejrůznějšího typu – tedy plastových i kašírovaných objektů, které Vyhnálková různě rozehrává. Sama je přitom nejprve oděna do civilního oděvu, který střídají světlé rozevláté šaty až na zem, evokující v celkovém ladění scény podobu vodní nymfy. Kostým i scénické objekty zároveň představují funkční, dialogické partnery Milady Vyhnálkové a svébytná média zprostředkovávající informace o Charlotte Garrigue Masaryk. Na části dlouhých šatů Vyhnálkové je například v různých chvílích promítáno video, zachycující hereččinu výzkumnou cestu do New Yorku. Tam se kromě jiného potkala s Charlotte Kotík a natočila s ní – coby pravnučkou Charlotte Garrigue Masaryk – rozhovor nejen o jejím rodinném původu, ale i o v Americe se stupňujícímu tlaku na zavádění tzv. protipotratových zákonů. Právě díky rozhovoru s Kotíkovou tak v inscenaci dochází k (patrně jediné) aktualizaci odkazu boje za práva žen, a sice k apelativní připomínce, že i dnes – a zejména dnes – je stále za co bojovat.

Prostřednictvím lasturovitých scénických objektů je dále konstruován historický odraz Charlotte Garrigue Masaryk – někdy se z nich linou části dopisů Tomáše Masaryka, jeho vzpomínky či úvahy související s Charlotte, jindy se z mušlí pomyslně akusticky odráží dobové ohlasy z tisku, reagující například na její aktivity v rámci Sociální demokracie nebo Amerického klubu dam Vojty Náprstka. Mušlovité objekty také místy zprostředkovávají zdroj těch informací, které v oslavných narativech rodiny Masaryků bývají spíše opomíjeny. Patří mezi ně klevetám podobné otázky typu: „Víte, že byla Charlotte v roce 1918 zbavena svéprávnosti? Že se zbláznila? A že Tomáš Garrigue Masaryk možná udržoval paralelní vztah?“ Uvedené příklady scénických postupů naznačují, že samotná Charlotte v inscenaci paradoxně chybí, stejně jako chybí i její důstojná reflexe v novodobých českých dějinách.

Přestože primární prameny typu deníkové zápisky patrně neexistují – ostatně starost o domácnost, výchova čtyř dětí a obětavá podpora manžela nemusely nabízet prostor pro rozvíjení vlastních politických úvah tak, aby dnes mohly být přesněji detekovány, nicméně například korespondence s dcerou Alicí zachována je – bylo by možné pojednat Charlotte i jinak než coby manželku prvního československého prezidenta. Inscenace volí jiný postup a opírá se zejména o její roli manželky, od které je odvislá většina částí jevištní koláže. Podobně jako horská nymfa Écho je zde Charlotte proměněna v ozvěnu, která sama nemá žádný hlas. Jako by na otázku, v čem byla výjimečná, neexistovala jiná odpověď, než že formovala a podporovala Tomáše Garrigua Masaryka, a tedy jako by její agency definoval právě jen on. Autorský tým tedy zvolenou inscenační strategií úspěšně připomíná, že i přes nesporné zásluhy na etablování ženských práv v Československu se Charlotte Garrigue Masaryk nedostává vlastní prostor. Otázkou ale je, zda takové gesto stačí.

Odborné korektúry: Lenka Dzadíková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová