MLOKi

Zaplňování prázdných stran času a prostoru

V díle STRANA / THE PAGE staví tanečnice Roberta Legros a Bettina Neuhaus spolu se zvukovým umělcem Matthieu Legrosem na několikaměsíčním prozkoumávání možností tvorby poetického jazyka utvářeného tancem, mluveným slovem, zvukem a světlem. Inscenace ale není hotovou jevištní básní, kterou by tvůrci divákům předkládali k přečtení. Každé představení je na počátku prázdnou stránkou, postupně se zaplňující souhrou jednotlivých složek a jejich vzájemným ovlivňováním.

STRANA / THE PAGE připomíná předchozí projekty Roberty Legros, například dílo Eight cups and the Devil, premiérované na podzim 2021 v brněnském BuranTeatru (v současnosti Co.Labs). Za hudebního doprovodu Ivana Palackého a s živě vznikajícím světelným designem Matthieu Legrose v něm tanečnice spolu s tanečníkem Tomášem Janypkou metodou instantní choreografie při každé repríze utváří vždy novou variaci na výchozí téma vztahu dvou lidí, kteří žijí spíše vedle sebe než skutečně spolu. Performeři přitom do improvizace místy zapojují kromě svých těl i hlas. Výsledná kompozice je tak doplněna i o fragmenty možných dialogů, ačkoli k přímé komunikaci mezi performery prakticky nedochází.

Oproti kontrastnímu počínání performerů v Eight cups and the Devil směřuje STRANA / THE PAGE k syntéze jednotlivých prvků – tance, mluveného slova, světla a hudby – do společného poetického jazyka. Název díla odkazuje na konceptualizaci tvůrčích složek jakožto písma postupně zaplňujícího prázdné stránky, dosud nepopsané listy času a prostoru. Koncepce syntetického jevištního jazyka Roberty Legros evokuje principy komplementárního umění Andreje Kalinky a Milana Kozánka, realizované v projektech jejich uměleckého uskupení Med a prach. Je zde ale citelná odlišnost. Zatímco ve druhém případě sledujeme díla, v nichž se jednotlivé výrazové prvky skládají do výsledného tvaru jako rovnocenná slova do věty, v STRANĚ / THE PAGE každý element spíše přináší podněty, které ostatní mohou i nemusí přijmout a rozvinout. Patrné je to zejména v hudební složce, v níž Matthieu Legros pracuje s živě snímanými zvuky, avšak pouze některé z nich následně modifikuje a vrství do ambientního podkresu. V hudební kompozici se tak vynořují drobné ozvěny konkrétních pohybů i promluv tanečnic a mísí se do více abstraktního proudu, v němž už je možné identifikovat jeho dílčí stavební kameny jen velmi obtížně.

Na scéně se tedy odehrává neustálé vyjednávání o nabízených možnostech dalšího směřování díla. Toto vyjednávání se ale neděje pouze mezi dílčími složkami ve smyslu tance, slov, světla a zvuku. Vidíme jej i „uvnitř“ složek, v dialogu individuálních hlasových a fyzických projevů Legros a Neuhaus. Když například jedna z tanečnic zformuluje promluvu, která je otázkou, je na druhé, zda naváže odpovědí. Nabízené podněty jsou často rozvíjeny také skrze jejich rytmickou povahu, ať už se jedná o přijetí rytmu tance druhé, případně promítnutí rytmické struktury promluvy partnerky do své taneční sekvence. Obecně však Neuhaus směřuje k větší éteričnosti, odlehčeným rotacím, zatímco Legros působí více uzemněně. Nejspíš z toho důvodu, že je v rámci svých pohybů často silně navázána na prostor – opírá se o stěny, rotuje v jejich těsné blízkosti, válí sudy, rytmicky hladí dlaněmi podlahu. Jinými slovy, mnohem více než Neuhaus čerpá podněty pro své akce i z fyzické danosti prostoru samotného, a to i skrze prozkoumávání jeho akustiky (protože jsou stěny sálu v brněnské Distillery, kde se konala premiérová uvedení, do poloviny pokryté kachličkami, je v něm poměrně silná ozvěna, která se týká i zmíněného hlazení podlahy). Je skutečně poutavé sledovat, jak se rozdílné projevy tanečnic obměňují v návaznosti na světelné a hudební změny i v kontaktu mezi sebou. Jejich individualita je akcentována také odlišnou barevností kostýmů navržených Klárou Židkovou – Legros má bílé kalhoty a černý zavinovací horní díl ve střihu krátkého kimona, Neuhaus totéž v odstínech modré.

Vizuální poutavost nicméně narušuje mluvená složka. Vedle komplexnějších, ačkoli silně patetizujících obrazů („the sun has burnt, only dust will stay at our shoulders“ nebo „let’s give the stillness some sunlight“) totiž zaznívají také čistě asociativní řetězce podstatných jmen. Místy proto pronášené působí spíše jako shluky náhodných slov, a ne jako verše plnohodnotně přispívající do výsledného jevištního tvaru. Z vize syntetického poetického jazyka tak paradoxně nejvíce vybočuje jazyk poezii vlastní. Právě textová složka je přitom akcentována i v doprovodných dílech, která bylo možné na premiérových uvedeních zakoupit, obdélníkových ústřižcích přírodního plátna, potištěných anglickými básněmi tanečnic.

Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová


Koncept, tanec, hlas, text: Roberta Legros, Bettina Neuhaus
Hudba, svetelný dizajn: Matthieu Legros
Kostýmy: Klára Židková

Premiéra: 1. október 2022


Iva Heribanová

Študentka Katedry divadelných štúdií a Katedry anglistiky a amerikanistiky FF MU. Venuje sa reflexii predovšetkým činoherného, ale i pohybového divadla.

Ďalšie od autora