O nacházení síly ve slabosti

Už na podzim 2022 napsala Priečková pro MLOKi text ze společné rezidence se Žabkovou v REZI.dance Komařice, v němž přibližuje začátek práce na projektu Weak Women. Z textu vystupuje výchozí tvůrčí otázka: „Čo ak by sme namiesto sily ženy skloňovali jej slabosť a to, že to takto môže byť v poriadku?“ a také fakt, že o povaze výstupu z jejich tvorby v čase dané rezidence ještě zdaleka nebylo rozhodnuto: „Náš najnovší projekt Weak Women môže smerovať k praxi, tanečnému predstaveniu, lecture performance, intímnej udalosti, bujarej párty.“ Z výsledného tanečního díla je tento dlouhodobý proces vzniku, vycházející z pevného myšlenkového základu, patrný.

Téma vyčerpání se do představení propisuje skrze pomalost a naznačenou tíhu pohybů. Zpočátku se tanečnice pohybují každá zvlášť, na jevišti i mezi publikem (většina sedí na zemi na dekách a polštářích, část na řadě židlí kousek za nimi), ve svých pohybech se choulí do sebe a do svých kostýmů (autoři Nik Timková). Ty tvoří různě velké kusy pružných látek sešité do podoby šatů či noční košile pod kolena. Všechny švy ale nejsou zcela spojené, v šatech se tak na několika místech nachází otvory, kterými mohou tanečnice protahovat končetiny. Po počáteční oddělené fázi se pohyby tanečnic propojují. Jsou velmi kontaktní, intimní, pomocí otvorů v kostýmech se proplétají do sebe, až nejde zcela jasně určit, čí je jaká končetina. Ve společném pohybu si jsou vzájemně oporou, každá se snaží vyrovnat vyčerpání té druhé, vyjádřené tahem, protiváhou – sousloví emocionální podpora nabývá pohybového významu.

Oporu nabízí také scénografické prvky, malé dřevěné kvádry rozmístěné po prostoru. Jejich účel je konkretizován ve chvíli, kdy je tanečnice, teď už opět rozpojené, využívají pro podložení různých částí těla. Pokládají na ně zápěstí, kotníky, lýtka, špičky, temeno hlavy, ramena… V každé poloze vždy trochu setrvají, jako by si jakákoli část těla zasloužila individuální odpočinek, byť jen krátký. Avšak jejich celkové tělesné napětí rozhodně neodpovídá klidovému stavu a během této sekvence se často dostávají do ne zcela přirozených poloh. I momenty odpočinku jsou tak zobrazeny jako fyzicky náročné.

S blížícím se závěrem představení dochází k nástupu větší rychlosti. Tanečnice chvíli krouží kolem společné osy, v pohybu se udržují pažemi obtočenými kolem hlav. Za stálého udržování kontaktu probíhají několikrát uličkou mezi publikem, aby se na jevišti rozpojily, ale nadále kroužily kolem jedné osy. Přešlapovanými kroky, s pažemi zvednutými od těla, nabírají čím dál větší tempo. S ním se sice stupňuje jejich vysílení, ale i radost a zápal. Posléze opět běhají v kruzích hledištěm, běh ale vždy vede pouze jedna z nich a druhá je do ní zaklesnutá. V podstatě se dále střídají v poskytování podpory.

Po celou dobu je na straně jeviště u notebooku a mixážního pultu přítomná hudebnice Antonia Beeskow. Hudební složku je možné popsat jako zvukovou krajinu, v níž se jako z mlhy vynořují různé motivy od praskání, křupání a nekonkretizovaných úryvků vokálu až po zřetelnější nástrojové linky. Práci na hudbě přiblížila Beeskow na diskuzi po premiéře. Základem jí byla stará kazeta od babičky Žabkové se slovenskými vánočními písněmi. Ty se rozhodla dekomponovat do mikrofragmentů, často opravdu zlomků sekund oproštěných od jejich původních významů (aniž by sama zpívaným textům rozuměla), které následně vrstvila za sebe a kombinovala je do nových vzorců. Z něčeho opotřebovaného, unaveného, se tak rodí svébytná součást nového uměleckého díla.

Dílo Weak Women je ve zprostředkování tématu vyčerpání velmi sugestivní, dovoluje zvědomit si vlastní únavu. Rozhodně však nepůsobí pesimisticky. Tím, jak se z úvodní pomalosti a tíhy propracovávají tanečnice do velkého tempa a radosti, umožňují až terapeutickou očistu.

Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová