Kateřina MálkováPo letošním 19. ročníku přehlídky OST-RA-VAR jsem hodně bilancovala. Pravděpodobně se, vzhledem k ukončování mého pobytu na studiích, jednalo i o mou poslední několikadenní návštěvu divadelní Ostravy. Myslím si, že za ty tři roky, co jezdím do města Jarka Nohavici, jsem si mohla udělat představu o tom, jaké divadlo v Ostravě je. Dovolím si použít termín svých starších kolegů a napsat, že ostravské divadlo je fenomén vysoké kvality.
Toto mé smělé tvrzení dokládá především tento ročník. Původně jsem měla v plánu vytvořit jakýsi pomyslný žebříček nejlepších pěti viděných inscenací a pěti, co mě zase tolik nenadchly. Nechci psát nejhorších, protože to rozhodně nebyly. A v tom to je. Dramaturgie letošního ročníku nabídla tak kvalitativně vyrovnané inscenace, že lze jen těžko říct, které byly špatné nebo dokonce ještě horší.
Abych nebyla úplně nespravedlivá, osobně mám jednoho poraženého mezi všemi těmi vítězi. Tím je Nahniličko v režii Janky Ryšánek Schmidtové v Divadle Petra Bezruče, ale i tady to nevidím tak černobíle. Podle mne Krausova hra není dobře napsaná. Tudíž její dramaturgický výběr by v současnosti pravděpodobně nebyl úspěšný v žádném českém divadle. Nejsem si moc jistá jejími kvalitami ani v době, kdy byla hra napsána a měl být aktuální. Jsem dítě „devadesátek“ a to, co mi inscenace předkládá, mi vůbec nic nepřipomíná. Argument, že inscenace je určité části diváků blízká, mě zcela míjí a nechávám jej k úvaze těm, kterým téma nudy, zacyklenosti a bezvýchodnosti v životním marasmu blízké je. K Nahniličko bych ještě ráda dodala, že ačkoliv předloha moc nedává hercům možnost něčeho se tematicky chytit, herci u Bezručů dokázali doslova hrotit situace ad absurdum. Herecky naplnit režijní koncepci hry, která v podstatě nic nosného nevyjadřuje, není prakticky možné. Je tedy třeba ocenit alespoň je.
Kromě tohoto přehmatu v dramaturgii DPB však na OST-RA-VAR-u Bezruči uvedli inscenace, které zcela evidentně zůstávají na tamější velmi vysoké umělecké úrovni. Z mého pohledu se jednalo především o Audienci v režii Štěpána Pácla a Zbabělce režiséra Filipa Nuckollse.
Nejen v herectví dokázali potvrdit svůj věhlas i tvůrci Komorní scény Aréna. Všechny čtyři vybrané inscenace byly herecky výrazně nadprůměrné. Nejen ve srovnání ostravském, ale dovoluji si tvrdit i celostátním. Téměř bezvýhradně považuji za vrcholy přehlídky režie Ivana Krejčího Shakespearova Něco za něco a Slyšení Tomáše Vůjtka.
Největším letošním překvapením bylo pořádající Národní divadlo Moravskoslezské a inscenace Lesík hostující norské režisérky Victorie Meirik a Velký Gatsby v režii uměleckého šéfa NDM Petera Gábora. První zmíněná inscenace vynikala nemanýristickým herectvím, ke kterému občas sklouzávají dlouholetí členi souboru činohry NDM. Zároveň pro ni bylo typické prosté náznakové sdělení bez zbytečné dětské infantility, která se mohla u představitelů dětí nabízet. Herectví oceňuji i na druhé zmíněné inscenaci, a to především u představitele hlavní role Jaye Gatsbyho Ivana Dejmala. Správnou kombinací ležérnosti, odměřenosti, strohosti a laskavosti mohly vyznít pozdější emotivní momenty uvěřitelně.
Po letošním roce velmi oceňuji vybraný Off program. Ať už se jednalo o Kouzelnou noc již zmíněné Staré arény, nebo především o hru dvou hereček představujících herečky Baarovou a Mandlovou v inscenaci Spolu. „Ošuňtělý“ osud v jejich milované „čecháčkovské“ zemi vyzníval ve sklepě Absintového klubu Les sarkasticky a hořko-smutně.
Co mě mrzí a považuji za nutné se o tom zmínit, je účast studentů na seminářích. V podstatě se jedná o jedinou jejich povinnost na přehlídce. Organizátoři je vřele pohostí, ubytují je, za zlomek ceny jim nabídnou vstupy do divadel a materiály k jednotlivým inscenacím, a velkému počtu studentů to nestojí ani za tu slušnost na semináře dojít. Schválně jsem si říkala, kolik z nich se mačká na jednotlivých představeních a kolik jich reálně dochází na diskuzi do klubu Divadla Petra Bezruče nebo klubu Divadla Jiřího Myrona. Myslím si, že při počítání rozdílu mezi diváky v sále a účastníky seminářů bych se tak na pět desítek dostala. A to mě trápí velice. Není tohle jeden z cílů přehlídky, o kterém každý rok dramaturg Marek Pivovar hovoří? Aby se studenti naučili formulovat své názory, tříbit myšlenky, odvážit se je říci nahlas a konfrontovat se s názory jiných? Ale pokud studenti nechodí na semináře, nezkouší si tyto možnosti, nevyužívají těchto jedinečných příležitostí, nelze se divit, že je někdy úroveň studentských kritik taková jaká je. Nevyargumentované a vědomostně nepodložené dojmologie bez konkrétních pojmenování kladů, případně záporů té dané iscenace, kterou analyzují. Schválně by mě zajímalo, kolik studentů bylo na tematickém semináři v Komorní scéně Aréna, aby si poslechlo spílání mladým.
Letošní předjubilejní ročník divadelní přehlídky OST-RA-VAR byl báječně vyčerpávající. Příští 20. ročník proběhne netradičně na začátku prosince a tak bude o důvod víc diskutovat o divadle nad hrnkem svařáku.
