Tomáš KubartZ dramaturgického hlediska vystoupila letos do popředí linie, která se zaměřuje na vztah osobního a politického, konkrétně v perspektivě feministické kritiky patriarchálních struktur. Tato tematická osa byla patrná ve více rovinách: jednak ve výběru inscenací, které zpracovávaly genderově podmíněné násilí (Ako jeleň budeš si tam chodiť, Mordorys), jednak v inscenační poetice založené na tělesnosti, empatii a péči (Outcast, Empatia), a v neposlední řadě ve výzvách k přehodnocení národní identity skrze ženskou zkušenost (závěr triptychu Slováci ožijú), a to napříč kamennými a nezávislými scénami. Směřování programu tak výrazně rezonovalo s aktuálními společenskými tématy i proměnou divadelního jazyka směrem k vyšší míře participativnosti a divácké angažovanosti.
Inscenace Ako jeleň budeš si tam chodiť (SKD Martin) reinterpretovala Hviezdoslavovu Hájnikovu ženu (1884) jako výpověď o vztahu ke krajině a k ženskému tělu. Název inscenace je parafrází biblického žalmu 42,1: „Ako jeleň dychtí po vodných bystrinách, tak dychtí duša moja po tebe, ó Bože.“ Motiv jelena či laně jako symbolu duchovní touhy, čistoty a útěku se objevuje v mystické literatuře i ve středověké symbolice, stejně jako v ženské duchovní lyrice slovenského kulturního prostoru. V tomto případě však titul inscenace pracuje s obrazem ironicky až subverzivně – jako s odkazem k duchovnímu ideálu, který je v inscenaci konfrontován s násilím, tělesností a hranicemi ženské autonomie. Významový posun od milostné tragédie k alegorii krajiny „plnej drsných zlomov“ je zde inscenačně rozvinutý skrze precizní metaforu ženského těla jako místa konfliktu – a zároveň odporu. Krajina zde není pasivní dekorací, ale metaforou paměti i ženské pozice v rámci slovenské společnosti.
Podobné kvality nesla i inscenace Mordorys (DAB Nitra), která z detektivního příběhu o záhadných vraždách pytláků a myslivců vytěžila znepokojivé podobenství o klimatickém a hodnotovém kolapsu. Les se zde proměňuje v heterotopii – prostor, kde běžná etická schémata neplatí. V této souvislosti lze připomenout i motiv z Hemingwayova Starce a moře, inscenace Milana Kozánka, Jana Lepšíka a Ivana Martinky v Divadle Ludus, kde moře také funguje jako entita, která netrestá, ale ani neodpouští. Inscenace Mordorys se opírá o symboliku Williama Blakea (The Marriage of Heaven and Hell), jejíž ozvuky se v textu Olgy Tokarczuk, který byl předlohou inscenace, objevují, a byť nejsou v inscenaci explicitní, jejich morální ambivalence rezonuje v celém tvaru.
V inscenaci Outcast (Slzy Janka Borodáča) se feministická perspektiva propojuje s otázkami duševního zdraví a exilu. Kombinace memoárů Stefana Zweiga s autentickým svědectvím Anny Jakab Rakovské vytváří prostor pro sdílení hluboké úzkosti a deziluze. Autorky inscenace otevřeně tematizují „depresie a úzkosti z budúcnosti, ktoré prekvapivo komunikujú s predlohou,“ uvádí režisérka Júlia Rázusová. Významný dialog se zde otevírá s inscenací Empatia (Bábkové divadlo Žilina), která – slovy režiséra Lukáše Brutovského – „hľadá vlastnú identitu v súčasnosti, v prieniku sociálnych bublín, osobných príbehov a kolektívnej skúsenosti“. Tato linie spojující intimní trauma a společenský apel byla jednou z nejvýraznějších dramaturgických výpovědí festivalu.
Inscenace Eden. Útek z raja (Divadlo Petra Mankoveckého) je založena na výpovědích žen, které vyrůstaly během normalizace, a propojuje jejich osobní zkušenosti s reflexí současnosti. Využívá dokumentární přístup, práci s pamětí a hlasem jako nositelem identity, přičemž nechává vyniknout individuální příběhy, které jsou citlivě zasazené do většího celospolečenského rámce. Hlas zde není jen nositelem textu, ale i nástrojem sdílení a odporu. Tato inscenační strategie tematizuje ženskou paměť jako protiváhu oficiální historické narace a tvoří most mezi generacemi. V kontextu celkové dramaturgie festivalu se Eden profiluje jako komorní (coby diváci jsme byli rozděleni do tří skupin, každá tak měla trošku jiný zážitek z představení), ale naléhavý příspěvek k tematické ose ženské zkušenosti, paměti a vztahu k historii – a významně přispívá k dramaturgické linii přehodnocující patriarchální struktury skrze osobní výpovědi a zkušenost, například s okupací v roce 1968. Je z toho zjevný také jiný aspekt ženy ve společnosti za socialismu: kadeřnictví, manikúra i šantán byly jedněmi z mála míst, do nichž mohly pracovně přetížené ženy (dvě směny: jedna v zaměstnání, druhá v domácnosti) chodit a mluvit o svých problémech.
Ve všech těchto příkladech se ukázalo, že slovenské divadlo reflektuje aktuální genderové, ekologické a politické otázky nejen tematicky, ale i jazykem jevištní formy. Tělesnost, péče, práce s pamětí, práce se zvukem i nehierarchické vyprávění – to vše ukazuje na posun k poetikám, které nevycházejí z dominantního (maskulinního, autoritativního) rámce, ale z fragmentu, z poškození, z přerušení, z útržku, z nádechu.
V programu pro mladé publikum pak vynikly inscenace jako Cez okraj Bratislavského bábkového divadla, která nabídla fascinující pohled na tělesnost, odvahu a rovnováhu. Režisérka Eliška Brtnická zpochybňuje představu, že pouze dospělí mají přístup k transcendentnímu zážitku – děti i dospívající mají své rituály, své zkoušky dospělosti, své výstupy na vysoký stožár. Právě tato inscenace, ač formálně určena mladému publiku, přinesla silný přesah i pro dospělé diváky. Výrazná byla i přítomnost performativních prvků a vizuální kreativity – příkladem může být Empatia Bábkového divadla Žilina, v níž se ve scénografii Juraje Poliaka a režii Lukáše Brutovského spojila akční malba, kolektivní vyprávění a výtvarná instalace.
Po své třetí návštěvě festivalu Dotyky a spojenia mohu říct, že je to zrcadlo proměny celé společnosti. V roce 2014 jsem tu viděl Rosmersholm v podání Divadla Aréna, kde Robert Roth jako Johannes Rosmer hájil patriarchát; dnes v inscenaci Hirošima, moja láska, opět od Arény, skláním se před křehkou a důstojnou ženskostí Táni Pauhofové. Krajina nepokosených lúk z Divadla Pôtoň tehdy působila jako lyrické ohlédnutí na východ, plné romantiky čerstvě upečeného chleba, zatímco dnes Slováci ožijú – Hymna pre 21. storočie (Uhol_92) naléhavě vyzývá k přehodnocení státní hymny, identity i jazyka. Časy se změnily – a s nimi i divadlo.
Dotyky a spojenia 2025 nebyly jen přehlídkou inscenační excelence, ale i společenským zrcadlem, které odráželo nejdůležitější otázky současnosti. Jak napsal jeden ze zakladatelů festivalu Milo Kráľ v bulletine: „Festival Dotyky a spojenia vznikal v čase, keď neexistovala platforma, na ktorej by sa mohli stretávať slovenské divadlá a vymieňať si postrehy, pozrieť si navzájom svoje inscenácie. Myslím, že takouto platformou festival Dotyky a spojenia dnes je, a to je jeho zmyslom. Konfrontácia, stretnutie, dotyky a spojenia.“ Tento výrok lze číst v duchu myšlení Dragana Klaiće, který festival vnímal jako „prostor sdílené imaginace“, kde se umění stává nástrojem občanské soudržnosti a kde se tvoří nové horizonty porozumění mezi tvůrci, diváky a společností. Zaznělo to i během debaty Ako zachránia kultúru divadlá?, kde byla inscenace Slovenského národního divadla Pes na ceste charakterizována jako „kolektivní terapie, díky níž od sebe můžeme poodstoupit a vnímat se s větší láskou“. A právě v tom spočívá hlubší smysl festivalu: nabídnout prostor, kde lze společnost znovu cítit, promýšlet – a možná i léčit.
Odborné korektúry: Lenka Dzadíková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová
20. Dotyky a spojenia 16. – 21. júna 2025, Martin
