Za hranice svého časoprostoru

„Thinking outside the box“ – myslet jinak, dívat se z nové perspektivy. Tento slovní obrat funguje obrazně ve významu „mimo dané škatulky“. S trochou fantazie si jej lze představit i fyzicky, tedy jako člověka pohybujícího se (jak blízko k sobě mohou mít pohyb a myšlení) a jednajícího mimo ohraničený prostor. V koprodukci s brněnskou dramaturgicko-produkční platformou Terén byla v druhé polovině července uvedena premiéra performativní hudební kompozice OUTSIDE THE BOX 01, nového projektu slovenského uměleckého uskupení Med a prach.

Stejně jako Med a prach překračuje hranice uměleckých žánrů, platforma Terén v čele s uměleckým šéfem Matyášem Dlabem překračuje hranice konvenčně chápané divadelní sezóny. V kontextu uvolněného léta po první fázi pandemické situace, kdy byla kultura radikálně omezena, se tento přístup ani tak překvapivě nejeví. Nicméně pokud chápeme umění jako prostor vykročení ze stereotypu, který umožňuje kreativně myslet a přehodnocovat zažité postupy, tedy „thinking outside the box“, a tudíž tvoří základ demokratické společnosti, proč jej v létě eliminovat? Připadá mi důležité na tuto strategii Terénu upozornit, neboť se svou nekonvenčností s novým projektem skladatele, hudebníka a performera Andreje Kalinky a tanečníka a choreografa Milana Kozánka kontextuálně propojuje.

OUTSIDE THE BOX 01 je prvním performativním dílem z plánované série performancí kolektivu Med a prach ohledávajících možnosti nahlížení na svět prostřednictvím umění a vědy. Inspirací pro OUTSIDE THE BOX 01 se stal výzkum dědičnosti Gregora Johana Mendela, zakladatele genetiky a opata brněnského augustiniánského kláštera, který svou činností myslel za hranice své doby. Podobně jako další osobnosti, jimiž se tvůrci projektu inspirovali a které Kalinka prosí ve svém dopisu zveřejněném v programu o radu. Jsou mezi nimi belgická výtvarnice Berlinde de Bruyckere, český básník a výtvarník Bohuslav Reynek, česká malířka Adriena Šimotová, americká bioložka a nositelka Nobelovy ceny Barbara McClintock a český fotograf Josef Sudek. Toto gesto lze chápat, jak píše i sám Kalinka, jako dokumentární záznam procesu tvorby.

Performance byla uvedená na sklepní scéně Centra experimentálního divadla, které tvoří právně-ekonomický svazek tří divadelních scén Divadla Husa na provázku, HaDivadla a platformy Terén. Až na kamenné klenby splňuje tento prostor parametry divadelního blackboxu, což s ohledem na tvůrci zkoumané téma nekonvenčního myšlení může na první pohled působit paradoxně. Tento paradox je však skrytý již v samotném slovním obratu – jedině bytostná přítomnost hranic umožňuje myslet mimo ně.

Andrej Kalinka jakožto autor konceptu a jediný performer na scéně připomínající ateliér či laboratoř uvádí do pohybu transmediální časoprostor zbavený veškeré spektakulárnosti. Divák je svědkem několika rytmizovaných procesů, které se vzájemně prolínají a které Kalinka ze své pozice tvůrce a zároveň také nástroje v kompozici spouští. Na stěnu v pozadí Kalinka promítá fotky řeckého urbánního prostoru na diapozitivech, jejichž autorem je Karol Jarek. Z gramofonu se line německy vyprávějící hlas popisující pocity člověka, který se vzbudí uprostřed pole a přemýšlí, jestli vstát. Na mobilu jsou spuštěna videa korun stromů kymácejících se ve větru. Vše se odehraje v přesně určenou chvíli.

Performance OUTSIDE THE BOX 01 se udává podle přesné partitury, určující pohyb nejen Kalinkova těla, ale i ostatních médií, která používá. Nelze opominout cvakání promítačky diapozitivů, rytmus hlasu z gramofonové desky i videí na mobilech, nedokončenost sochy z hlíny, v jejímž procesu tvorby se tvůrce zastavil. Součástí partitury jsou kromě reprodukcí i živé výstupy. Kalinkova hra na buben a violoncello a rytmizovaná umělá či existující, ale nesrozumitelná řeč, kterou Kalinka doprovází rychlými gesty paží a rukou, umocňují existenci časoprostoru udávajícího se tady a teď. Ačkoliv je Kalinka pomyslným průvodcem či prostředníkem jednotlivých procesů, jeho tělo, fyzický projev i sólová lakonická hra na hudební nástroje jsou v rámci hierarchie partitury na stejné úrovni jako média – performerovo tělo je instrumentalizováno jako jedna z rytmizovaných linií v laboratorním časoprostoru. Jako by divák sledoval genezi něčeho, co má teprve vzniknout. Důsledek sledovaných procesů se času a prostoru performance vůbec netýká. Nachází se někde mimo, nad, outside the box.

Celá performance se line ve velmi subjektivním duchu. Jako by neexistovala žádná společnost. Ačkoliv Kalinka coby průvodce odehrávajících se procesů oslovuje publikum, nevykročí z předepsané partitury a pro čas odpočinku, zastavení, které divák může věnovat prohlížení knihy ručně vytvořené v rámci tvůrčího procesu, dodrží danou stopáž. Kniha, stejně jako fotografie, nahrávka na gramofonové desce a na mobil natočená videa zároveň participují na aktuálním dění performance, ale zároveň její časoprostor přesahují. Místa a objekty byly nafoceny ve slunečné dny za plného světla v úplně jiné zemi, záznamy korun stromů kymácejících se ve větru jsou také residuem jiného časoprostoru podobně jako záznam hlasu. Performance se odehrává v napětí mezi teď a tady a jindy a jinde, na což nelze dosáhnout.

Kalinkova choreograficko-hudebně-instalační skladba připomíná omezenost času člověka na světě a nemožnost zasáhnout momenty, na jejichž vzniku sice máme bezprostřední podíl, ale vzdaluje nás od nich to, co nás neustále ukotvuje v časoprostoru určitého rytmu, tempa a délky života. A jejich impulsem může být menší čin než Mendelův rozsáhlý výzkum, kterým nevědomky položil základy genetiky. Lidská bytost se tak v Kalinkově kompozici stává jedním z tónu vesmírné harmonie.