Letošní plzeňský Mezinárodní festival Divadlo vynikal především svou až nebývale širokou paletu druhů a žánrů divadla – nebo lépe performativního umění. Již tradičně se tu objevily české a slovenské inscenace poslední sezóny společně s nejzajímavějšími inscenacemi posledních let z dalších evropských zemí. Kromě tradičně pojaté činohry festivalový program zaplnilo také loutkové divadlo, opera, imerzivní divadlo a inscenace zkoušející pevnost hranic mezi žánry. Hlavními lákadly festivalu byly pro mě (a jistě jsem v tom nebyla sama) inscenace Racek Lotyšského národního divadla, Zdání života Divadla Proton a Nachlass – Hry bez osob Rimini Protokoll.
Cesta první
Racek je moderní inscenace klasiky, která ale k dramatickému textu přistupuje s maximální pokorou a hlavně důvěrou. Pro českého diváka zvyklého na leckdy až extrémní úpravy je víc než tříhodinová inscenace se dvěma přestávkami možná trochu ubíjející, své místo v divadelním světě ale určitě má. O to víc, že inscenátoři nerezignovali na vlastní výklad, sdělení ani aktualizaci. Místo pro své záměry se v předloze snažili spíš najít než si ho udělat. Nejznatelnější je to v expozici, kterou tvůrci mnohem více rozehrávají, přičemž jasně definují výklady i vzájemné vztahy jednotlivých postav. Úvodní disko-scéna, kde dochází k tanečnímu představení všech postav, je sice spíš jen manýrismus, první dialog hry však jasně nastolí způsob režijně-dramaturgického uvažování. Medvěděnkovo „Proč chodíte pořád v černém, Mášo?“ dostává zcela nové obrysy, vzhledem k tomu, že věta zazní při společném koupání v jezeře, které záhy přeroste i v něco víc. I když ze hry zmizelo jen velmi málo a veškeré úpravy se pohybovaly na poli původního dramatu, Racek nepůsobil zastaralým dojmem. Lotyšský Racek v režii Elmarse Senkovse je sice celkem tradiční činohra, která se opírá primárně o dramatický text a skvělé herecké výkony (a je zasazená do antiiluzivní scénografie), to by ale samo o sobě nemělo působit jako handicap – i když v česko-slovenském kontextu jsme tomuto způsobu inscenování klasiky již trochu odvykli.
Cesta druhá
Experimentálnější podobu současné činohry zvolil režisér Kornél Mundruczó v inscenaci Zdání života (Imitation of life). Režisér propojuje filmové techniky s divadlem, a to jak formou live-cinema, tak i pomocí projekcí předtočeného materiálu. Často se (nesprávně) mluví o tématu, přičemž se myslí jen na téma příběhu, který se odehrává. Skutečné téma ale musí prostupovat celým dílem a celou jeho strukturou, co se ve Zdání života podařilo. Už název inscenace odkazuje k jejímu tématu – „imitation“ neboli zdání, nápodoba, imitace jakožto cosi nepravého, falešného. Příběh, který je složený ze dvou fragmentů, staví do středu zájmu byt v zapomenuté městské čtvrti. V hyperrealistické scénografii se odehrávají dva nesouvisející výjevy. Stará žena, jejíž syn před časem odešel, má být vystěhována ale její náhlé zdravotní komplikace tomu zabrání. Mladá žena s malým synem v těžké situaci podepisuje nájemní smlouvu. Oba obrazy spojuje jak postava zřízence, tak i atmosféra a pocit bezbrannosti bohem zapomenutých lidí uprostřed zoufalých životních situací. Jejich životy jsou jen ozvěnou, zdáním a chabou nápodobou toho, čím je život v bohatších vrstvách společnosti. Témata rasismu, osobní identity a osudu, které příběh nese, jsou už jen dalším skličujícím dodatkem.
Projekce, kterou inscenace začíná, je (pravděpodobně) živě snímaný rozhovor se starou ženou, která se odmítá vystěhovat ze svého domova. Promítací plátno však cloní celou scénu, a tak se divák může jen dohadovat, zda to je nebo není natáčeno živě. Až později se odkryje scéna, kde skutečně kamera stojí. To, jestli šlo o snímanou realitu nebo jen předtočený film, tedy nápodobu reality, zůstává ale pro diváka nejisté. Podobně se zachází i s ostatními projekcemi, které představují vzpomínky, nebo snové obrazy. Odehrávají se na dvou obrazovkách po stranách scény, promítá se ale i do padajících kapek vody z rozprašovače nad scénou. Výsledkem je sugestivní roztřesený obraz, když se tu a tam vynoří celistvé objekty, které se záhy opět rozpijí do nicoty.
V neposlední řadě se zdání reality odráží i ve scénografii, která je dokonale realistickým bytem s velkými okny, s kohoutkem s tekoucí vodou a s funkční mikrovlnnou troubou. Byt je zaplněn množstvím předmětů a nepořádku odkazujícího k dlouhé historii rodiny. Po dialogu, který bez obalu ukazuje všednodenní rasizmus, bezvýchodnou situaci sociálně slabých a kde se odkrývají společenské problémy, obvykle zametané pod koberec, se celý prostor postupně převrátí vzhůru nohama (a zpět).
Diváci tak mohou sledovat překvapivou a efektní zkázu celé scény. Zajímavé je sledovat i jednotlivosti, které prostorem poletují. Kromě velkých objektů jako je pračka, padají ze skříněk a zákoutí různé drobnosti. Všechno jsou to nenápadní svědkové života prožitého uvnitř oprýskaných zdí – třeba hračky, které se neočekávaně vyhrnou z úložného prostoru sedačky. Když následně na scénu plnou bezútěšného chaosu vstoupí mladá matka, která čelí vyděračským požadavkům pronajímatele, obraz světa převráceného vzhůru nohama dostane po „přestavbě“ zcela konkrétní podobu.
Zdání života je úchvatná podívaná plná těžké, temné atmosféry a s dokonale promyšlenou strukturou. A i když experimentuje s nedivadelními prvky, divadlem stále bezesporu je.
Cesta třetí
Instalace Nachlass – Hry bez osob divadlem není, ale vychází ze znaků, které jsou divadlu vlastní. Rimini Protokoll diváky přivádějí do haly, na jejímž stropě je promítnuta mapa, na které blikají body značící aktuální úmrtí ve světě. Kolem je osm pokojů s časovým odpočtem na dveřích, které nemají kliky a otevírají a zavírají se automaticky. V každém pokoji se návštěvník setká s jedním z protagonistů instalace – tedy setkal by se, kdyby protagonisté byli ještě naživu. Každý pokoj je osobní výpovědí jedince, který se dostal do situace, kdy se musel začít vyrovnávat se smrtí nebo se na ni připravovat. Je tu třeba pokoj staré ženy, která celý život fotografovala. Muže, který se věnuje seskokům ve wingsuit a s každým seskokem riskuje život. Vážně nemocného otce, který rád chodil na ryby. Starého manželského páru, který si po dlouhém a spokojeném životě přeje zemřít v poklidu, společně a ze svého vlastního rozhodnutí. Jsou to příběhy, které spolu nesouvisejí víc, než tématem smrti.
Instalace je primárně dalším pokusem o odtabuizování tématu umírání, apeluje na divákovy city, možná i sentiment. A ačkoli divadlem v pravém slova smyslu není, je solidním příspěvkem do dialogu o současných způsobech inscenování – od experimentů s imerzivním divadlem po přebírání principů vlastních spíše výtvarnému umění.
Tyto tři inscenace můžeme chápat jako reprezentanty některých směrů, kterými se současné divadlo ubírá. Nejde však o žádná vývojová stádia, i když by taková interpretace mohla být na první pohled velmi svůdná. Jsou to směry zcela svébytné, jsou to různé cesty vývoje. A i když samozřejmě nejde o všechny možnosti, které divadlo v současné době má, je skvělé, že si na jediném festivalu, v pěti festivalových dnech lze projít tak rozdílnými diváckými zkušenostmi.