Taneční piknik pod hvězdou

Projekt How to watch a moving body je výsledkem společné rezidence Daniela Račka a Anny Sedlačkové ze spolku Neskorý zber a Evy Klimáčkové z francouzského uskupení E7KA. Tato v podstatě nerůstová inscenace s enigmatickým názvem je ve své formě atypická, je prchavým procesem neúprosně se odehrávajícím tady a teď. Reflektuje okamžité podněty nejbližšího okolí: charakter místa, reakce diváctva a atmosféru události obecně. Proto je každé jeho představení do jisté míry unikátním.

Festivalový program zval příchozí na „taneční piknik“ v přírodě, a opravdu, inscenace byla původně vytvořena pro obecný prostor jakékoli veřejné zeleně. Z důvodu dešťových přeháněk však muselo být místo představení přesunuto do prostoru Nové synagogy. Scénografii tak bylo nutno improvizovat: po sále byly rozesety sytě zelené košaté, zjevně prosperující pokojové rostliny a kolem nich deky a polštářky. Dále atmosféru pikniku posilovala malá bezmasá svačinka cestovně zabalená do ubrousku, která byla nabídnuta příchozím.

Podstatou díla je neustálá interakce s prostředím. Veškeré přítomné účastnictvo je po dobu padesáti minut, kdy představení probíhá, vrženo do dialogu s okolním rostlinným i živočišným světem. Činy doprovází neustálé vyprávění, často popis pohybů, které se zrovna dějí, či recitování různých asociačních proudů. Spíše než obsah je přínosnější sledovat formy komunikace. Princip inscenace je do velké míry založený na vzájemných mezidruhových interakcích. Návštěvnictvu se během tohoto pikniku zvědomuje, že je součástí subtilního ekosystému. Vzájemně propletené vztahy mezi lidskými sociálními světy a „nemyslícím“ světem přírody se najednou zdají být až nepřehlédnutelně zřejmé. Lidé jsou vyzýváni k přeskupování, přesazování, reasamblování, hledání ideálního místa k životu. Je možné s sebou přesunout i kteroukoli z přítomné květeny. Okolní prostředí je tak kreativně využíváno k zapojování do představení.

Performer a performerky v představení proplétali svá těla se stonky a větvemi rostlin. Očišťovali jejich listy od prachu ve snaze jim, dle jejich slov, „pomoci“. Kličkovali mezi diváky, jako by s diváky hráli hru, ve které je potřeba neustále aktivně přesměrovávat pozornost a maličko se šoupat po zemi, aby bylo možné sledovat akci, která se téměř neustále odehrává v zákrytu rostlin či dalších diváků. Soužití s pokojovkami bylo stvrzováno stoupáním bosými chodidly do květináče s rostlinou, fyzickým propletením lidských končetin s částmi florálními. Další z fragmentárních částí byla například variace společenského tance Račka a Sedlačkové. Z větší části improvizovaná sestava synchronizovaného párového pohybu vzdáleně budila asociace smyslného tanga. Tento dialog se nesl jak na rovině tělesné, tak verbální. Nakonec si každý z diváků i performerů našel svoje místo, na kterém mu přišlo vhodné spočinout, a tam se oddal bezstarostnému užívání si posledních okamžiků tohoto unikátního setkání.

V inscenaci dochází k pomyslnému rozšíření prostorů těla skrze jak slovo, tak pohyb. Činy performerek a performera se linou celým uzavřeným prostorem invazním postupem. Performanční prostor si postupně podmaní a vyplní veškeré dostupné místo v okolí. Dosti riskantní místní přenesení z otevřeného prostoru parku do interiéru budovy, v tomto případě dokonce do bývalého „domu shromáždění“, přineslo o to větší účinek tohoto místně-významového posunu. Vše nakonec podléhá a stává se ideálním hostitelem, domovem pro účely představení. Tvrdá dlažba synagogy je zútulněna dekami a polštářky a její jindy mrazivá rozlehlost slouží k příjemnému ochlazení v letním červencovém dni. Všeobecné vyčerpání se příjemně vytrácí v průběhu velmi odpočinkového, ozdravného, zpomaleného představení plného aktů péče a šíření pocitů pospolitosti.

Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová