Text vznikol ako výstup workshopu Píš, ako tancujú 2024.
Spánek je místem posledního biologického odporu proti větru, který nezastavuje. Ve společnosti, jejíž mantrou je nepřetržité fungování 24 hodin, 7 dní v týdnu, naplno a bez zastavení, se pak odpočinek stává nadbytečným, či přímo ekonomicky nevýhodným. Kdo spí, ten nepracuje, nepřispívá společnosti, a především nevydělává. Světlo, jemuž jsme neustále vystaveni, pak má fatální vliv nejen na biorytmy lidí, ale i přírody. Neuznáváním únavy jako přirozeného tělesného stavu, který vede k odpočinku, ničíme nejen sebe sama, ale i životní prostředí jako celek. Kultura produktivity je tak bez přehánění fatální pro všechny aktéry, lidské i ne-lidské.
Taneční performance Weak Women, jak název napovídá, vztahuje slabost a únavu k situaci žen v tomto šíleném životním rytmu. Festivalová dramaturgie, jejímž tématem byla letos Invaze tak měla o důvod navíc tuto performance zařadit: kultura produktivity napadla a zamořila každý kout našeho myšlení. Pocit, že nejsme dostatečně produktivní, když odpočíváme, i to, že práce se postupně stává synonymem lidské činnosti jako takové, je znakem naší doby, napříč profesemi, gendery, či životními fázemi.
Ve stínu zahrady Rosenfeldova paláce se první den Kiosku rozprostírá růžový koberec. Prostor, který je nerovný, plný malých výstupků, pod nimiž tušíme trs trávy, nebo prohlubeň v hlíně, ohraničuje několik šamotových cihel. Na míle vzdálení klasickým tanečním blackboxům pozorujeme zeď zahrady obrostlou kvetoucími růžemi, část scény je ve stínu velkého stromu.
Pozorujeme dvě aktérky (které jsou v tomto projektu zároveň autorkami, choreografkami i dramaturgyněmi), Evu Priečkovou a Zuzanu Žabkovou, které ke každému pohybu potřebují zdánlivě mnoho fyzické i mentální síly. Svaly jako by selhávaly, stahovaly se v křeči, která je zcela mimo jejich vědomí. Každou končetinu stahuje k zemi tíha z malých olůvek znemožňujících pohyby. Narůžovělé kostýmy připomínají natažené šlachy, tkáně, prasklé skořápky. Francouzský básník Bernard Noël ve své sbírce Výřezy z těla píše, že „těleso zbavené tvarů je čiré.“ Ač sílu tušíme, dlouho vypadá, že brzy veškeré její zásoby dojdou, a zůstane jen prázdno. Místo, na němž by jinak stála hudebnice Antonia Beeskow, zeje z důvodu její reálné únavy, neobsazené.
Obě ženy na nerovném, nespolehlivém povrchu sbírají síly k tomu, aby se zvedly ze země. Ukáže se, podobně jako v životě, že někdy je největším projevem síly umět si říct o pomoc a nabídnutou ruku dalšího člověka neodmítnout. Střet křehkosti s tvrdostí je tematizován nejen v pohybu, ale také v materiálech, měkké látky se odírají o hrubé cihly na krajích vymezeného prostoru. Aktérky přebírají do pohybů tvárnost koberce i neměnnosti cihel, jimiž si začnou podpírat různé části těla.
Zvukový doprovod připomíná kulisy dobře známé snad každému obyvateli většího města: hluk, v němž se nelze soustředit, kakofonie skřípotu a hučení. Čím více spolu obě aktérky spolupracují, tím víc dochází k postupnému uklidnění. Vzájemnost a pomoc je tím, co podle obou žen pomáhá překonat hraniční stavy. Vzájemná (vý)pomoc ale obě ženy stojí síly, pocit únavy ve mně vzbuzuje fyzicky náročný pohyb. Pod uvolněným kostýmem vidíme zatnuté, plně pracující vysportovaná těla. Ptám se v průběhu sledování téměř hodinové performance sebe sama, zda umíme v prostředí divadla a tance mluvit o vyčerpání i jinak než tím, že se jako tvůrci zcela vyčerpáme?
Ke konci performance se obě ženy dají do běhu. Pohyb je to velmi dvojznačný. Ve filmech běžící postavy často představují radost, jenže běh je také jednou z obranných reakcí. Utíkáme před strachy i slabostí. Běh je vyčerpávající. Ještě několik dlouhých minut uplyne ve fyzicky náročném pohybu, než si obě tanečnice sednou na zem. Uvědomuji si, že v měkkosti zastavení a klidu je ta největší síla. Ticho před potleskem je dlouhé, meditativní.
Není divu, že tématu vyhoření či nevyspání se věnuje čím dál tím více umělkyň a umělců napříč žánry. Navíc v kontextu nezávislého performance art v českém i slovenském prostředí přichází téma prekarizace práce. Jsme dezorientovaní, iracionální a na dně sil, protože nezávisle na pozicích v divadle pracujeme na třech projektech zároveň, a krom toho si na živobytí přivyděláváme v dalších zaměstnáních. Evu Priečkovou se Zuzanu Žabkovou na debatě k Weak Women zmiňovaly své vlastní zkušenosti s pocitem vyhoření, a kladly důraz na potřebu zastavení. Zmínily však také to, že možnost zastavení je přes veškeré znevýhodnění vycházející z této profese v stále velkým privilegiem. O to více oceňuji, že představení bylo věnováno právě těm, kdo se z jakéhokoli důvodu z hektickém světě zastavit nemůžou.
Weak Women
Koncept a performance: Eva Priečková, Zuzana Žabková
Hudba: Antonia Beeskow
Kostýmy a scénografie: Nik Timková, Vojtěch Hlaváček
Produkce: CO.LABS
Psáno z reprízy 25.7. 2024 na festivalu Kiosk v Žilině.
Projekt workshopu Píš, ako tancujú 2024 z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
