Amálie BulandrováZa účelem „zviditelnění vztahů na naší kulturní scéně a podnícení vzájemného dialogu“ pak kurátoři pojali podzemní prostor bývalého Domu uměleckého průmyslu na Národní třídě, kde od roku 2018 sídlí Divadlo X10, jako nonstop dostupnou základnu pro aktivizaci i fyzický odpočinek – jako místo, kde může 24 hodin bez přestávky probíhat setkávání a společné diskuse, podnícené snad právě účastí na připravených uměleckých výstupech či workshopech. Y: PROTEST se uskutečnil ve dnech 20. – 21. 1. 2023 v Divadle X10, kde po listopadovém „přístavu pro všechny emoce“ Y: Harbour of Sorrow a před připravovaným květnovým „časem hojení“ Y: AFTERCARE nabídl prostor pro naději i deziluzi, reflexi našich aktuálních pozic.
Vedle skutečnosti, že samotná prezentovaná díla spojovaly různé sémantické i fenomenologické roviny a „vztahování se“ k vytyčenému tématu – deklarovaného fenoménu protestu – se jasně čitelným stalo i prostorové rámování události coby protestního setkání. Na místě například vzniklo shromaždiště ve formě kulatého koberce s polštáři, vybízející k posezení či poležení, jež od zbytku rozlehlého divadelního suterénu odděloval půlkruhový závěs (později projekční plocha). Kousek za tímto centrálním dějištěm, ke kterému bylo možné zaujmout pozici přímou (aktérskou) či nepřímou (pozorovací), vznikla improvizovaná ložnice s knihovnou. Po předchozí domluvě se zde mohl kdokoliv uložit na připravené matrace a deky, a strávit tak v rámci dvacetičtyřhodinového programu na místě i noc. Pro nocležnictvo i nově příchozí pak ráno čekala „revoluční snídaně“ podle kulturní antropoložky a kurátorky Ivany Rumanové, projekce autorských videí umělkyně Denisy Langerové a další body programu.
Byť je fenomén protestu možná nejčastěji spojován s potřebou fyzického vyjádření nesouhlasu, dalo by se za cíl referovaného eventu označit spíše nabídnutí prostoru pro vznik společenství, které je s protestním hnutím také neodmyslitelně spojeno. K jeho vytvoření vede mj. střetávání – kolektivní vznášení požadavků, se kterými se daná skupina identifikuje – za jehož účelem lze využit celý repertoár protestních forem a akcí. Skutečnost, že v naší společnosti dochází k neustálému střetávání, „během něhož členové různých společenských sítí soupeří o zdroje a přitom si tak vymezují vzájemné hranice a vztahy“[1], lze nahlédnout i perspektivou strategie a taktiky. Tedy kalkulace mocenských vztahů a dlouhodobých cílů na straně jedné, a mechanismů vedoucích k (potenciálně) okamžitým vítězstvím na straně druhé. Filozof Michel de Certeau tyto původně vojenské či válečné pojmy uplatňuje při reflexi každodenní praxe střetávání silných a slabých aktérů, přičemž taktiku coby „umění slabých“ charakterizuje jako reakci na aktuální dění, využívající otevírající se trhliny a momenty překvapení: „Prostor taktiky je prostorem druhého. Musí tedy hrát ‚na’ a ‚s’ terénem, který ji ukládá a organizuje zákon cizí moci.“[2] V kontextu lednového eventu Y: PROTEST můžeme o taktice uvažovat právě jako o fyzické základně – prostorovém rámci, který je jinak předností naopak strategických plánování a těch, co disponují mocí. Až díky dočasnému nabídnutí takové základny ke společnému pobývání a sdílení mohlo také dojít k detekování a reflektování oněch současných trhlin. Ty se v prezentovaných dílech projevovaly různě, jako více i méně explicitně pojmenované fenomény klimatické krize, reprodukční spravedlnosti, pekarizace (práce-tvorby) a kolonizace (nelidských bytostí) atp.
Okupace dočasného prostoru zároveň umožnila subverzi, jejímž potenciálem disponuje každé představení (event) ukazující existenci nějaké normy. Jako je například systémové dělení na produktivní a neproduktivní tvorbu, na kterou akce reagovala mj. společným pospáváním. I některé performance či videoinstalace zde během dne vizualizovaly vytyčený „problém“ podvracejícím způsobem – tedy tak, aby se narušilo jeho chápání, nahlížení či způsob jeho referování. Zdánlivě neviditelnou nebo zapomínanou skutečnost, že buňka coby lidská základní stavební a funkční jednotka není společná jen tělům lidským, ale všem živým organismům, které nicméně ovlivňuje zejména lidské predátorské jednání typu drastického vysávání nerostných surovin, zpřítomnila a tím zviditelnila interdisciplinární umělkyně Miriama Kardošová. Zásadně jí k tomu dopomohl její performativní kostým včetně obličejové masky, který se ve vizuálně a fyzicky-pohybově nabitém kontextu její performance transformoval z pozice objektu (součásti lidského těla) na nelidský subjekt.
Jak upozorňují autoři publikace Umění protestu, je s účastí na protestních akcí spojen nejen pocit blízkosti nebo jednoty s širším společenstvím, ale také „zvýznamnění“ – osvobození vyslovením své pravdy ve veřejném prostoru. Pomoc či perspektivu ke znovunalezení vlastního hlasu a důstojnosti během Y: PROTESTU nabídla ve své přednášce také publicistka a feministická aktivistka Maja Vusilović. Coby spoluzakladatelka web-magazínu Druhá směna a jeho pravidelná přispěvatelka se zabývá fenomény souvisejícími s nastavením současné neoliberální ekonomiky, jako je například prekarizace / feminizace práce. Jak s odkazem k textům Susan Ferguson upozorňuje ve svém textu Úklidem proti druhé směně. Milostný příběh o feminismu a práci, je potřeba změnit pojetí práce jako takové, tedy i její členění na produktivní a neproduktivní tvorbu, aby bylo možné dosáhnout emancipace (nejen) žen: „V momentě, kdy se lidé mobilizují za účelem konfrontace stávajícího systému reprodukce a chopí se zdrojů, jež vytváří život, mají potenciál dosáhnout feministické revoluce. […] Nárokování lepších pracovních podmínek a spravedlivého ohodnocení jejich práce ve skutečnosti představuje možnost upřednostnit uspokojování lidských potřeb před akumulací kapitálu. Existuje snad ,radikálnější’ vize světa nežli ta, kde jsou komodity jako jachty a tryskáče vlastněné hrstkou světových boháčů nahrazeny teplým jídlem a střechou nad hlavou pro všechny lidi na světě – právě díky kolektivnímu organizování a protestům?“
Možná i proto, že u protestních akcí je vždy zásadní vlastní postoj a přesvědčení účastnících se jedinců, prozkoumávala „snídaně a revoluce“ osobní postoje a inklinace jejích účastníků a účastnic. Ti, kdo se v divadle probudili nebo do něj dopoledne druhého dne znovu zavítali, mohli přijmout pozvání ke společné snídani v koncepci zmíněné Ivany Rumanové. Odehrála se u dlouhého stolu plného tří typů snídaňových pokrmů a nápojů. Vedle bílého rohlíku s aljašskou pomazánkou se zde například nacházel avokádový chlebík, vedle kávy zase šampaňské s pomerančovým freshem a mnoho dalších. Nestačilo však vybrat si podle své chuti – každý pokrm byl totiž spárován nejen s nápojem, ale především se stručnou textovou definicí životního postoje či pocitu, inklinací ke zobecněné pozici jedince v současném světě. Ty rámovaly otázky typu: „Měli jste někdy pocit, že tíha klimatické krize je tak nesnesitelná, že ji člověk musí rozpustit v horké vaně a sklence prosecca?“, „Napadlo vás někdy, že být cynický je jediný způsob, jak nelhat sám sobě?“ nebo „Měli jste někdy pocit, že přesně víte, co je potřeba, a přesto jste to vzdali, ještě než jste se o to pokusili?“ a další.
Účastnící se snídaně se následně rozdělili do tří skupin podle vlastních preferencí, respektive své identifikace s jedním ze třech připravených (dis)pozic. Až v ten moment se každý/ každá dozvěděl, jaký pokrm a nápoj dané skupině náleží a jaké je její heslovité či tezovité označení. Tedy zda je jedinec například„levicovým melancholikem“, „levicovým ironikem“ či zda patří do „kaviárová levice (avokádní třídy)“. Ke snídani pak byla za účelem potenciálně revoluční diskuse dodána hromádka kratších textů – každé skupince na míru Ivanou Rumanovou vybraných a připravených výňatků z různých knih a článků – jejichž reflexi se měli či mohli hodující simultánně věnovat.
Jeden z textů představoval například provokativní statement kubánsko-americké umělkyně a teoretičky Coco Fusco – „Nepotřebujeme nové umění, ale nové instituce“ – na který Rumanová odkazuje i ve svém aktuálním článku We are all well pro platformu Artalk. Zamýšlí se zde nad nedávným otevřením nově zrekonstruované budovy SNG v Bratislavě, ke kterému došlo po dlouhé době jejího uzavření i přesto, že zřizovatelé tematizují problémy s udržitelností jejího provozu v době krize. Rumanová si ve svém článku proto klade revoluční otázku, zda v případě absence prostředků na vytvoření důstojného kurátorského programu není lepší volbou nechat galerii prázdnou, minimálně ve smyslu prezentovaných děl, a naopak nabídnout její prostory pro sdílení a hledání možností rezistence vůči krizi: „Možno je to naivné, ale: môže byť podfinancovanosť umeleckých inštitúcií v našom kontexte vlastne výhodou, ak sa vďaka nej podarí iniciovať platformy zdieľania a spolupráce zdola?“ Možná se to podobá situaci, kdy se organizátoři Y EVENTS rozhodli nabídnout „svůj prostor“ pro dočasné shromáždění, potenciálně vytvořené společenství, společné bytí. Nakonec právě to může mít ten největší protestní potenciál.
[1] Filip Pospíšil (ed.). Umění protestu. 2013.
[2] Michel de Certeau. The practice of everyday life. 2006.
Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová
