Být troll je dneska in, nebo ne?

Trolling nebo trollení je konspirační „diskutování“. Probíhá na sociálních sítích a pracuje hlavně s lidským strachem a dezinformacemi. Kororonavirová pandemie tomuto chování dodala ještě na síle, a to například v souvislosti s diskuzí o 5G sítích, které prý napomáhají šíření nemoci covid-19. Jenže, co když toto rádoby nevinné jednání má vliv i na off-line prostor? Tuto ryze aktuální otázku si pokládá olomoucké Divadlo na cucky v inscenaci s přízračným názvem Zatrolleno v režii Silvie Vollmannové.

V rámci repertoáru této scény Zatrolleno zapadá do historicko-společenské linie, do níž se řadí například Lančaričova inscenace Opuštěná společnost nebo koprodukční projekt se slovenským Divadlem Petra Mankoveckého 1993, který taktéž autorsky a režijně zpracovala Silvia Vollmann. V Zatrolleno sice absentuje dějinný aspekt coby vodítko k současnosti, avšak o to více je (nebo se spíše snaží být) inscenace sondou do aktuálního dění. Právě kvůli této tendenci bych se nebála Divadlo na cucky nazvat v kontextu olomoucké scény progresivním, jelikož jiná divadla se tu tolik nesnaží reflektovat současnost a spíše se soustředí buď na klasický repertoár (Moravské divadlo Olomouc), nebo komerční komediální žánr (Divadlo Tramtarie).

Hlavní dějovou zápletku inscenace tvoří fiktivní příběh tří postav tzv. trollů, a to Lukáše Zahradníčka (František Maňák), Heleny Netušilové (Milada Vyhnálková) a Mirka Bučka (Tomáš Žilinský), kteří chystají spiknutí proti 5G sítím. Divák tak může skrze tuto jejich etapu příprav nahlédnout do myšlenkových pochodů jedinců, pro které je trolling především životním stylem a plně věří všem dezinformacím, které se k nim dostanou, ba co víc skrze internet je sami šíří. Tato hlavní zápletka je propojena s úvodní a závěrečnou scénou, kde dochází k interakci s publikem. Zároveň je zde snaha o vytvoření dramatického oblouku, jenž se však ztrácí kvůli dějově nesouvislému sledu scén, které jsou mezi sebou propojeny pouze tematicky jako výstupy anonymních uživatelů sociálních sítí, u nichž jsou známa pouze křestní jména, a kteří stejně tak jako tři (anti)hrdinové holdují trollingu. Divák si tak může, ač z omezeného úhlu pohledu, udělat jistou představu o „trollím koloritu“.

Při vstupu do sálu vítají publikum tři osoby, které na sobě mají bílá trička s nápisem „SKILL“. Jak se později diváci dozvědí, ocitají se na přednášce informovaných laiků (trollů), kteří diskutují o problematice 5G sítí a jejichž motem je: „Absence důkazů není důkazem absence“. Všichni tři herci komunikují s publikem, na což jsou plně vybaveni svými výrazovými prostředky – František Maňák například výrazným projevem a velkými gesty, díky čemuž působí přednáška efektně. Nutno říci, že se jedná bohužel o jeden z mála okamžiků inscenace, při nichž herci komunikují s diváky, což by vzhledem k následujícímu obsahu napomohlo k udržení její konzistence.

Po této diskuzi následuje „vollmannovský“ střih, při němž se najednou diváci ocitají v úplně jiné situaci. Podobný princip režisérka využila i v inscenaci 1993, kde se střídalo za sebou několik zdánlivě nesouvislých obrazů, které ovšem spojovalo pouze téma, čímž se inscenace odkláněla od společenské sondy a spíše připomínala jakousi koláž. To platí i u Zatrollena, což vede k tomu, že se divák může cítit dezorientovaně, neboť časté střídání obrazů bez nějaké dějové návaznosti zabraňuje uchopit celý příběh inscenace.

Postavy trollů jsou spíše typy než charaktery: manipulátor Lukáš Zahradníček (František Maňák), aktivistka Helena Netušilová (Milada Vyhnálková) a zodpovědný otec Mirek Buček (Tomáš Žilinský). Prezentovány jsou z pohledu třetí osoby, a to dost karikaturním způsobem. Pokusem o objektivizaci jsou možná vkládané výstupy další skupinky trollů, s nimiž se tři (anti)hrdinové setkávají, a to hypochondr Jana a „sečtělá“ Zdena (obě v interpretaci Milady Vyhnálkové) a opilec Filip (Tomáš Žilinský), nicméně i tak jde o omezený pohled na tuto skupinu. Zdá se mi, jako by tvůrci počítali s tím, že jejich publikum je vzdělané a trollingu na rozdíl od zde vystupujících postav nevěří, ale co když to tak není?

Herci pod vedením režisérky velmi přirozeně střídají polohy mezi jednotlivými postavami. Vyhnálková i Žilinský přizpůsobují každé postavě specifické gesto, způsob řeči i pohyb, což vede ke komickým situacím. Naopak Maňák na rozdíl od svých kolegů zde představuje pouze jednu roli, manipulátora Lukáše Zahradníčka, u něhož využívá, jak už se u tohoto typu nabízí, velkých gest, nevypočitatelné motoriky i rychlého tempa mluvy, přičemž někdy záměrně přehrává, což dodává na komplexnosti jeho projevu.

Na závěr přichází PR manažer Lukáš Zahradníček, který dává opět přednášku divákům, tentokrát o PR a marketingu, ale ve skutečnosti jde o školení trollů. Záhy se diváci dozvídají, že sedí na židlích se jmény, která jsou přezdívkami pro jejich trollí kariéru a najdou je nalepené na zadní straně opěradel. Opět tedy „na scénu“ přichází i diváci a jde o očekávané nastavení zrcadla pasivnímu publiku. Jedná se o jeden z mála silných okamžiků inscenace, kdy divák může dojít k poznání, že trollem může být kdokoli, například i někdo ze sálu.

Výtvarná koncepce Daši Krištofovičové je jednoduchá a funkční. Scéna se skládá ze tří oken se žaluziemi, u jejichž spodní části je přidělána z obou stran lavice, přičemž je celá konstrukce na kolečkách a lze ji rozdělit na tři samostatné oddíly. Pro některé scény, zvláště pokud herci odchází za konstrukci, vzniká tímto dvojí plán (někdy za pomocí promítání videa na onu plochu). Toto rozdělení prostoru umožňuje každému aktérovi představit se divákovi ve svém „soukromí“, zvláště pokud dochází ke kombinaci projekce, při níž se například odkrývá i hlavní stránka jeho instragramového profilu. Jednou konstrukce představuje například interaktivní tabuli a jindy pro změnu zeď na Facebooku. Se scénou korespondují i kostýmy v civilním stylu, které se nesou v šedých a černých barvách, což opět poukazuje na anonymitu on-line prostředí.

V zásadě si myslím, že inscenace Zatrolleno v sobě nese velice důležité poselství varující publikum před trollingem, který je všude kolem nás. Avšak co zabraňuje jeho sdělení, je plytký děj, při němž postavy jednají bez jakékoliv vnitřní motivace, ale zato se na ně poukazuje jako na jakési kreatury k pobavení, tudíž spíše než sociální sondu připomíná inscenace varieté trollů. Stejně jako většina inscenací z „nacuckovského“ historicko-společenského proudu (s výjimkou Opletala) tak bohužel ani téma s velkým potenciálem nakonec nepřináší nic nového. Důvodem je příliš černobílé vidění světa a nedostatečně rozvíjená komunikace s divákem.