Macho #niejevdivadle

Martin Macháček (foto L. Horký)

Nejsem a asi ani dlouho nebudu. Mám jiný program. Nedávno se totiž do hoodu přistěhoval kamarád Covid a i když je náš vzájemný vztah zatím vedený spíš s odstupem (tedy, že jeden druhého potkal z doslechu a ne osobně), hrajeme spolu už přes půl roku super hru „na vyhnívanou“. Sledovat s kým vším se Covid už stihnul skamarádit in natura a jiné doslova po pár dnech odkopnul, mě okrádá o většinu energie a co víc – přítomnost Coviďáka (jak mu s girls’n’boys říkáme) mi upírá jakoukoliv přímou návštěvu divadla a možnost vztekle publikovat. Jediné, co je možné psát kromě přepisů rozhovorů z první, druhé, třetí, osmé i padesáté online platformy, recenzí na probíhající streamované náhrady za zrušené festivaly či další virtuální trylky, je komponování „covidových fejetonů“. 

Covidový fejeton je útvar, v němž začínám nalézat nemalou zálibu, zručně si ho osahávám nějaký ten měsíc, a navíc se časem stoprocentně stane literárním mainstreamem. Možná vystřídá i tradičnější formát „precovidového fejetonu“ nebo plně nahradí moje dozajista nejoblíbenější erotické povídky, porno pohádky a vůbec to nejhorší tabu – amatérské divadelní recenze od lidí, co si myslí, že jsou talentování a rozumí divadlu. Covidový fejeton je „prostor, kde se dá všechno ventilovat pěkně od plic“, což v současnosti samozřejmě dostává úplně nové významy. Někteří se rozplývají, že jim karanténa pomohla překonat dávno nevyřešené pocity a nezpracované zážitky, urovnat život, protože nemuseli pracovat a objevili nové návody na domácí limonády nebo power jogu. Jejich slonovinová věž se stala ještě kostnatější. Zkostnatělejší. Já naopak objevil Covidový fejeton, který pod mou nejistou pozicí vztyčil věž jinou. Věž slátaninovou.

Na této věži s pohodlnou terasou si připadám jako vezír zírající na své město, co se zaposlouchal do ambientu živelného trhu, který probíhá dole na ulici. Je to příliš banální? Ano. Z této nejvyšší věže s pohodlnou terasou si totiž díky Covidovému fejetonu připadám jako vezír zírající na své město, který se zaposlouchal do ambientu úplného chaosu. Do ulic se dírami ve zdech hrnou nájezdníci a drancují jeho převeliké bohatství a překrásné obyvatele – a namísto zděšení, beru jako velký vezír štětec a výjev zvěčním na širokoúhlé (třeba i impresionistické) plátno.

V záplavě barev, hlavně červené, se poté rozmělní všechno ostatní. Covid převzal agendu. Čehokoliv. Zcela dominuje a je to vlastně super, že nám „novej soused“ zamlžil takové ty highlighty, před kterými bude stát naše generace v produktivním věku divadlo nedivadlo (ale netvařme se, že už mnohdy nestojí). Občas je dobré si připomenout, že pod tajícím antarktickým permafrostem čeká nálož metanu neboooo, že kolem V4 chodí strašák hybridní konzervativní revoluce a tak dále, a tak dále. Žejo, pecka! Covidíky!

Covidíky i vyčerpaným profesionálům v nemocnicích, kteří musí čelit bizarním lžím a urážkám; covidíky všem, kterým drakonická (leč asi nezbytná) opatření sáhla na dlouho rozvržené plány, covidíky těm médiím, která se snaží věcně a racionálně informovat a covidíky i vám, kteří nesobecky (jako lidé z brněnského HaDivadla) vyrazili coby dobrovolníci. Covidíky i nám všem ostatním za ohleduplnost, protože jak se říká mezi egomaniaky: „moje rouška chrání mě…“

Rubrika: 

Bibliografický záznam: Macháček, Martin. Macho #niejevdivadle . MLOKi - mladí o kultúre inak [online]. Bratislava: Kultúrny spolok MLOKi, 2020. [cit. 4.12.2020]. ISSN 1339-8113. Dostupné z http://mloki.sk/node/1149.