Chovejme se přirozeně, ne jako přirození

Na celkový průběh performance nahlížím z hlediska tří fází – proměn tělesné identity role kovboje skrz rozpad této osobnosti, hledání své podstaty a následné přijmutí sama sebe. Výzvou pro Janypku bylo na festivale Kiosk vypořádat se s velkým a majestátním prostorem Nové synagogy, s jehož bílými zdmi splýval i jeho kostým. Prostorné zázemí zaplňuje svou chůzí do všech zákoutí, kde se při určitých bodech zastaví a vytváří pózy připomínající postoje filmových kovbojů. Performer karikuje přehnané maskulinní zvyklosti této postavy za pomoci předsazené pánve, čímž vystavuje na obdiv své přirození. Kdykoliv je příležitost, opře se o zeď či jiný předmět s jednou uvolněnou nohou a rukou položenou na pásku, což má vyvolávat dojem bezstarostného a sebevědomého muže. Přehnaným zdůrazněním těchto atributů slouží jako prostředek k zábavné i kritické reflexi sociálních norem – to je spjato s tradičním pojetím mužství, které je založené na fyzické síle a reprodukčních schopnostech.

Scénografická výbava (Siggi Óli Pàlmason) nezatěžuje prostor a neodpoutává pozornost od hlavního tématu. Janypka pracuje pouze se základními rekvizitami spolu s kostýmovou výbavou – laso, klobouk, vysoké boty na podpatku, kaktus v květináči a prkna, které dopomáhají k utvoření westernového obrazu. Namísto nezkrotného divokého koně si performer osedlává prkno opřené o stůl. Postupně tak vzniká jakási houpačka, která připomíná koně v pohybu. Jedná se o humornou a absurdní situaci, která poukazuje na agresivní maskulinní jednání a nutkání udržet si dominantní postavení, což vede k podřizování okolí pro uspokojení vlastního ega.

Janypka zpočátku ukrývá svou identitu pod kloboukem, který místy lehce nadzdvihne jako symbol pozdravu. Zlomový moment nastává, jakmile klobouk sejme ze své hlavy. Před tím, než k tomu dojde, několik minut jemně hladí jeho jednotlivé části. Jedná se až o rituální obřad, při němž dochází ke ztrátě mužnosti. Performer poté klobouk položí doprostřed přední části hracího prostoru, kde kolem něj krouží a nespouští z něj zrak. Následně dochází k posunu v choreografii a objevuje se výrazná změna temporytmu performance. Tanečník začíná opakovat několik slov tak rychle za sebou, že mu jde těžko rozumět. Jeho tělo je v napětí, což se projevuje i nadměrným pocením a začervenávající se kůží. Je znatelná vidina zoufalství, nejistoty, která je zpracována do smyčkovitého úseku, v němž zaujímá pozice již známých kovbojských póz. Postoje se rychle za sebou mění, což evokuje snahu o potlačení tohoto charakteru. Choreografie dává na vědomí ztrátu kontroly nad samým sebou, kdy se jeho dominantní postavení propadá a nedokáže správně ani manipulovat s lasem, do kterého se zaplétá.

Na performanci bych ocenila její dramaturgickou kompozici, která jasně odráží transformační změnu pozice Janypky, od tradičního kovbojského macha až po jeho novou identitu. Na konceptu spolupracoval s Helle Bach a na dramaturgii se Sárou Arnstein. Zpočátku ponechává Janypka svou tvář kamennou bez známky emocí s klidnou a důslednou chůzí, se kterou chce vyvolat určitý dojem či obraz statného muže. Při ztrátě klobouku dochází k roztříštění jeho osobnosti, performer odhaluje polonahé tělo s rozcuchem na hlavě. Světelný design Martina Hamouze výrazně přispívá k proměně povahy scény. Jeho chladně bílé svícení zdůrazňuje bezemocionální klid figury, zatímco při nástupu šílenství a propadu se scéna zahaluje do teplejších až oranžových tónů. Podobnou strategii sleduje i hudební doprovod přítomného Tomáše Vtípila, jehož mixážní pult nostalgicky připomíná westernové znělky a současně dodává dramatické obraty.

V závěru performance se na bílou stěnu v zadní části prostoru promítá obraz Tomáše Janypky, který se mezi tím odebral do zákulisí. Videoprojekce přibližuje polovinu jeho těla a divák má příležitost mu jasněji číst zmítající se emoce ve tváři. Aktér zde promlouvá slovy: „Just me. Empty me.“ Po kontrole nad tělem a její náhlé ztrátě nyní zůstává v tichu a nehybnosti s rukama mírně od těla. Představuje své já, které je očištěno od idejí maskulinní povahy a nároků s ní spojených. Mimika ve tváři vykazuje známky zmatení, když spatří svůj odraz v zrcadle. Nyní je to pouze on, ale co to vůbec znamená?

Janypka pracuje s konkretizovaným tělem a shromažďuje kolektivní vlastnosti, které za svůj život nasbíral. Tyto vlastnosti konfrontuje s identitou kovboje jako archetypu mužství. Finálním dovětkem je detailní záběr na stěnu v zákulisí, na které visí fotografie, na nichž jsou hrdinové westernových filmů i současné osobnosti. Všechny spojuje uměle vytvořená animovaná tvář. Jedná se o úvahu, že bez ohledu na různé zázemí a postavení jsou všichni v základu stejní a spojuje je mužství? To závisí na divácích a jejich vlastních interpretacích, nebo můžeme předeslat otázku tvůrcům, jaký účel a efekt tímto záměrem chtěli dosáhnout. Při této performanci jsem se rozpomněla na větu z inscenace Ztracený z dvojice (2017) Luďka Lednického a Jakuba Vaška z divadelního Uskupení F-M: „Chovejme se přirozeně, ne jako přirození.“ Dílo Lonesome Cowboy se zaměřuje na tradiční vidění a očekávání mužské identity. Jakmile dospěje k momentu, kdy má dojít k autentickému přijetí sebe sama bez vlivu společenských norem a očekávání, vyvstává otázka – jak dosáhnout této přirozenosti? Tímto způsobem performance také končí, uzavírající se tímto zamyšlením.

Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová