Když esej zůstane sumarizací

Podobně jako v předchozích inscenacích Bolfové (tedy i v těch, které nevznikly pod hlavičkou platformy Averze_ jako například SELF nebo _____tati) je tu výchozí námět autorsky ohledáván v sérii obrazů spíše skládajících asociativní myšlenkovou mapu než tvořících ucelený dějový narativ. V dramaturgii Averze_ pak inscenace dále rozvíjí linku ženských témat v sociálním a politickém kontextu. Předchozím projektem platformy byla například inscenace Medea_is_missing, zaměřená na problematiku matek samoživitelek. V návaznosti na ni se katalyzátor_stability jeví jako přirozené tematické pokračování: co když se matkou zkrátka stát nechci ať už v dané situaci, nebo vůbec, ale politická reprezentace mi chce toto právo na svobodné rozhodnutí vzít? Návaznost je zde také ve spolupráci Bolfové s Karolínou Vaňkovou – jednou z hlavní trojice hereček v Medea_is_missing, která je v případě projektu katalyzátor_stability dramaturgyní.

Slovenská herečka Mária Ševčíková a český herec Martin Kraus se v různě pojatých výstupech stávají řadou osob. Dochází tak na parodii nábožensky pojaté sexuální výchovy v prostředí školy („každý jeden Boží den je plodný!“), intimně stísňující výlev nenávisti matky vůči dítěti (které nikdy nechtěla) nebo satirický odkaz na ultrakonzervativní organizaci Aliance pro rodinu (ta se tu stává „Aliancí za modrinu“ a stejně jako reálná Aliance se vším ochotně „pomůže“). Přechody mezi výjevy mají někdy povahu snové asociace, častěji se ale situace mění bez přílišného obhajování návaznosti. Tím jsou i změny v hereckém uchopení poněkud rozmlžené.

Jeden z nejsilnějších výjevů se od škály ostatních liší tím, že dlouhou dobu není textově vymezený. Zhruba ve třetině inscenace si Ševčíková uhněte těstovitou hmotu, z níž na jejím těle (a později i na těle Krause) následně za pomoci potravinové fólie vznikne těhotné břicho. Nějakou dobu s ním existuje i v jiných obrazech, až dojde na pohybovou sekvenci, při které se za beaty protkaného hudebního podkresu nejspíš snaží dosáhnout potratu. Posléze hmotu po kusech zpod fólie vytahuje, hněte z ní kuličky a ty s pleskáním hází na zem. Výjev dokresluje nahrávka ženského hlasu vypovídajícího o tělesných změnách v období těhotenství a po porodu, o nichž se běžně mnoho nedozvíte.

Zmíněná nahrávka je součástí pro inscenaci zásadní linky autentických osobních výpovědí. Patří k nim také videonahrávka rozhovoru jedné členky tvůrčího týmu se svou babičkou o umělém přerušení těhotenství, které se v mládí rozhodla podstoupit. Další autentická výpověď zaznívá „živě“ skrze live stream ze šatny. Anonymizovaná Žena (na obličeji má masku a její hlas moduluje mikrofon) vstupuje do inscenace v obrazu koncipovaném jako živé vysílání televizní relace „Modré z tela“. Ševčíková a Kraus se přímo na scéně stávají jeho moderátorkami, Žena hostkou vypovídající o své zkušenosti s interrupcí v 17 letech. Moderátorky jí kladou nepříjemné otázky, snaží se ji ponížit a její zkušenost prezentovat tak, aby vyznívala ve vztahu k interrupcím negativně. Ženu v live streamu ze šatny později nahradí Kraus a Ševčíková, stále v roli nepříjemné moderátorky, s ním vede rozhovor o tom, zda má jako gay právo na rodinu.

Předposlední výstup téma stáhne do zcela intimního osobního rozhovoru partnerů debatujících o tom, jak naložit s nečekaným těhotenstvím. Herci sedí u zadní stěny sálu a jejich dialog, postupně se měnící v hádku, snímá mikrofon. Že tato debata nikdy nebude zcela nepolitická, ukáže Žena. Anonymizovaná performerka na scénu přichází přečíst navrhované nové znění slovenského zákona o umělém přerušení těhotenství. Znění posledního paragrafu, Účinnosť, prozatím není úplné. Avšak opakování slov „tento zákon nadobúda účinnosť“ v prodlužujících se ozvěnách tísnivě upozorňuje na fakt, že schválení takto rozsáhlého zásahu do svobody rozhodovat se o vlastních tělech je pouze otázkou několika desítek poslaneckých hlasů.

Jednotlivé obrazy inscenace mají – každý trochu jiným způsobem – potenciál emocionálně zasáhnout, ve svém součtu ale nepůsobí zcela koherentně. Chybí zde zřetelná dramaturgická výstavba, propojení argumentů do celistvého sdělení, které by se dalo od esejisticky pojatého tvaru očekávat. Jako by se inscenátoři při tvůrčím procesu zastavili v jednom z posledních kroků, kdy před sebou sice měli pluralitu různých asociací k ústřednímu problému, ale na finální interpretační doslovení ještě nedošlo. Možná ale jasné sdělení ze své pozice nevidím zkrátka proto, že pro mě žádné z předložených témat není ztvárněno způsobem, který by jakkoli posouval mé dosavadní uvažování. Ve vztahu ke mně coby divačce proto dochází k pověstnému přesvědčování přesvědčených a inscenace zůstává v rovině performativní sumarizace. Nabízí se proto otázka, zda některé z repríz navštíví i potenciální diváci z opačné strany názorového spektra. Pokud ano, dokáže je inscenace svou naléhavostí přivést k přehodnocení postoje, když toho v ní obsažená argumentace v jakékoli jiné podobě dosud nebyla schopná?

Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová