Osobní zpověď žen

Hlavním tématem díla je žena a její různé podoby, respektive role, které zastává. Johana, Matka, Milenka, Mladší já. Všechny postavy propojuje Muž, který v jedné osobě zastává více úloh a rozehrává většinu vztahů. Inscenace začíná závěrem, tedy současnou situací hlavní postavy Johany, která se rozhodne vrátit zpět v čase a znovu prožít příběh, který ovlivnil nejen její život, ale zejména její vztah k mužům. Postupně zkoumá úlohy žen a jejich vztahy a doufá, že opětovným prožitím a snad i pochopením různých úhlů pohledu dokáže překonat svou paranoii z nevěry.

Přestože celou inscenaci provází mluvené slovo, dominantním elementem zůstává pohyb. Choreografka Dominika Malenovská využila slovník současného tance, který propojila s pantomimickými gesty. Prvním pohybem v prostoru Kulturního centra PAKT je běh Matky (Jana Urbanová) a Milenky (Melánia Ondrejčíková) z jedné strany na druhou. Uprostřed přichází Muž (Stanislav Stanek), se kterým si obě ženské postavy začnou v běhu předávat letmé polibky, přičemž se stírá rozdíl mezi rolemi jedné i druhé ženy. Z běhu postupně přechází trojice do propletence těl, Muž střídavě zvedá každou z nich v nejrůznějších obměnách, zatímco druhá se pohybuje kolem nich, přelévají se jako jedna hmota.

Úvodní trio vysvětluje nejzjevnější původ traumatu Johany (Nikola Kozáková), která se rozhodla podstoupit návrat do dětství, kdy pravděpodobně vzniklo. Od ostatních se odlišuje zejména tím, že jako jediná využívá na jevišti mluvené slovo (její vyprávění zaznívá také z nahrávky). Je proto jasné, že příběh je představen z jejího pohledu, a tedy i jejího vnímání ostatních postav. Zároveň je jako hlavní postava různým způsobem stále přítomná a dostává i větší prostor k tanci.

Johanino Mladší já (Tamara Volná) má na rozdíl od ní minimální úlohu. Většinu inscenace sedí na straně jeviště, kde pomyslně vyšívá tmavě modrou zástěru, teda fertuchu, což odkazuje k názvu díla. V tanečních částech se téměř neobjevuje, častěji je pouhou pozorovatelkou situace, stejně jako jí nejspíš byla hlavní postava v dětství. Je to však její pentle do vlasů, kterou v závěru inscenace předá svému staršímu já spolu se zmiňovanou fertuchou, a propojí tak minulost se současností.

Matka a Milenka jsou jako dvě strany jedné mince. Spojuje je vztah s Mužem, který byl v určité chvíli vášnivý, dokud se nestal více bolestný. Nespojuje je však rivalita, minimálně ne přímo viditelná. Autorka dala pohledem Johany prostor pro vyprávění příběhu Milenky, která je často brána jako ta špatná. Ženské protagonistky v duetech vyjadřují pohybem vnitřní pocity a postoj k Muži. Přes různorodost charakterů, nebyly postavy odlišeny i pohybově, inscenaci provázel jednotný taneční slovník. Odlišovaly je však využité rekvizity – Matčina voda a Milenčina jablka, se kterými v průběhu díla pracovaly. Matka nalila postupně vodu sobě i dvěma verzím své dcery, což mohlo znázorňovat čistotu jejich vztahu. Malá zelená jablka si Milenka střežila v předním rohu jeviště, přeskládávala a pozorovala je jako věštící koule, ve kterých by mohla zahlédnout, jestli Muž zůstane s ní nebo ne. Pomocí jednoho jablka se zakousnutím propojila s Mužem bez vzájemného dotyku a při společném duetu se tak otevřel prostor pro složitou, avšak zajímavou spolupráci těl.

Stanislav Stanek jako Muž se od tanečnic odlišuje v mnoha ohledech. Na rozdíl od žen, jejichž prožívání je zřetelné díky doprovodnému slovu nebo zpěvu, Muž je v celé inscenaci zejména neutrální. Přestože představuje otce, manžela i milence v jedné osobě, jeho pohled je upozaděn. Samotná anotace prozrazuje, že cílem nebylo stavět jej (a celé mužské pohlaví) do negativní opozice, což se dle mého názoru podařilo. Stanek funguje jako spojnice, která dává význam a důvod vnitřnímu prožívání ženských postav, aniž by vnášel vlastní pohled a emoce.

Na jevišti se několikrát objevil také další muž, zpěvák Erik Žigmund (ERØ), který přispěl k duetům živým zpěvem s texty zaměřenými na nešťastnou lásku i toxické ovládání druhé osoby. Na jeho černém tričku byly připevněny tmavě růžové květy připomínající pivoňky, čímž doplnil scénu, jejíž přední okraj lemovaly seřazené různobarevné květiny a nezasahoval tak, kromě svého hlasu, do dějiště. Taneční soubor se zpěvákem spolupracuje již několikátým rokem, tanečnice a tanečníci se objevují v jeho videoklipech i na koncertech, tentokrát byl zpěvák přizván k jejich dílu jako doprovod.

Celé inscenaci dominoval dotek, který se nejvýrazněji projevoval v duetech. Pohyby tanečnic a tanečníka se vzájemně doplňovaly a prolínaly, často do propletence těl, kdy bylo těžké rozeznat, kde končí jedno a začíná druhé. Kontrastně využila choreografka jednoduchou chůzi a běh prostorem, čímž odlehčila technickou náročnost účinkujícím i divákům. V poslední části se spojily ženské protagonistky do jednoho společného sledu tance s využitím postupného pohybu v řadě vedle sebe nebo v diagonále i vzájemného ovládání částí těl. Po výbuchu energie, který připomínal pohybové fragmenty poskládané v rychlém sledu za sebou, následovalo uklidnění, kdy všechny v prostoru začaly opakovat pohyby po Johaně. Jakmile jí její Mladší já předalo pentli i fertuchu, pomalu začaly odcházet za společného „hmkání“ neurčité melodie, dokud k hlavní postavě uprostřed jeviště nepřistoupil Muž a celou inscenaci tak neukončil.

Dílo pracuje s konkrétním příběhem a situacemi, přičemž se však vytrácí odlišnost v pohybovém stylu jednotlivých postav. Autorka dokázala téma nicméně velice dobře zpracovat, využívala pohybové možnosti tanečnic a tanečníka a citlivě propojila mluvené slovo z reproduktorů i naživo přímo na jevišti. Postavy byly jasně čitelné, přestože zůstaly jen v rovině své hlavní charakteristiky. Pro mě ale zůstala nezodpovězená otázka, jestli se Johana opětovným prožitím příběhu se svými traumaty nakonec vyrovnala.

Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová