Pohádka o planetě z plastu

Jako první bratislavského diváka jistě zaujal hlas Lucie Hurajové vyprávějící příběh o čtyřech kamarádech. Autorkou původního textu je manželka choreografa Eléonore Valère-Lachky, pro slovenské uvedení jej přeložily a upravily Elena Flašková a Ingrid Hrubaničová. Tito kamarádi žijí spolu na planetě, kde je vše kromě nich z plastu. Planeta tak maličká, že dohlédnete z jednoho konce na druhý, je ohraničená neviditelnou stěnou a připomíná příběhy z knihy Malý princ. Existují zde tři přísná pravidla, která její obyvatelé musí dodržovat a která je nutí nezajímat se o svět za hranicemi. Kromě čtyř kamarádů není v tomto světě nikdo, ani jediná další živá bytost, a tak se brzy dozvídáme, že daná pravidla si museli vymyslet oni sami. Ne všem se líbí a rádi je dodržují, s každým novým ránem však jakoby zapomněli na předchozí den, spolu s myšlenkami na únik z ohraničeného života. Mají pouze sebe a své přátelství, proto se navzájem podporují i hlídají. Volný čas si každý den krátí vymýšlením nových tanečních kroků, což jim jde někdy lépe a někdy hůře. Každý tančí vlastním způsobem a zároveň všichni dohromady zkouší různé možnosti pohybu svých těl. Divákovi se tak předkládá způsob života úzce spjatý s tancem, což se v moderní době bohužel často nevidí. Zároveň nás tímto nutí přemýšlet, jakými všemi způsoby naše těla můžeme využít a jak stále neopakovat již známé vzorce.

Jeviště po celou dobu zaplňují pouze čtyři hlavní postavy, dva tanečníci (Nino Patuano, Pjotr Nuyts) a dvě tanečnice (Evelyne De Weert, Dunya Narli), v kostýmech připomínajících civilní oděv. Ženy jsou oblečené do sukně s halenkou a muži do volných kalhot a košile, vše převážně v zemitých barvách. Prázdná scéna s bílým baletizolem dává volnost představivosti diváka, v čemž má ten dětský o něco větší výhodu. Prostor je tak místo kulis nebo rekvizit vyplňován pohybem a kromě hlasu Hurajové i výpravnou hudbou. Orchestrální skladby si divák spojuje zejména s klasickou taneční technikou (balet), využitý pohybový slovník proto v první chvíli působí s hudbou až neslučitelně. Tanečníci se pohybují velice různorodě, jednak v porovnání jednoho s druhým, ale také v porovnání s každou další částí díla. Choreografie spojuje prvky využívané v street dance a současném tanci, klasické taneční technice nebo gymnastice. Střídaly se také momenty plné gest a akcentovaných pohybů s kontrastním slow motion, které se chvílemi opakovaly v zacyklených smyčkách. Připomínaly díky tomu přeskakující kazetu nebo poškozenou vinylovou desku, na které jsou namluvené pohádky (předchůdce online audioknih a přirovnání, které dnešním dětem již nic neřekne). Rychlý sled gest předváděli tanečníci i tanečnice velmi přesně a jistě, přesunovali se v přímých liniích s rukama v pěst nebo s napnutými prsty. Strohý unisono pohyb třech tanečníků byl v kontrastu s plynulými a pomalejšími posunky čtvrtého z nich, dokud se opět nepřipojil ke skupině. Postupně se vystřídali všichni jako jednotlivci v opozici ke skupině. Společně vytvářeli zajímavé obrazce jak v statických pozicích, tak v kanonickém sledu pohybů. V některých momentech působili tanečníci jako postavy loutkového divadla nebo jako by předváděli čistě pantomimická gesta, která byla doprovázena hlasem vypravěčky a doplňovala děj. Místo rekvizit se tedy využil například „dotek“ neviditelné stěny oddělující svět kamarádů a ten náš nebo hra s imaginární veverkou.

Jednotlivé postavy byly vytvářeny postupně s nácvikem choreografie a jsou tak úzce spojeny s tanečníky, kteří postavám propůjčili i svá jména. Seznamujeme se v průběhu inscenace s Evelyne (De Weert), Dunyou (Narli), Ninem (Patuano) a Lewisem (původně Cooke, v uvedené alternaci Pjotr Nuyts). Spolu se jmény postav se dozvídáme některé jejich vlastnosti a střípek z života v plastovém světě. Bohužel se množství informací výrazně liší, a tak například o Dunyi toho zazní málo v porovnání s Ninem, kterému je věnována značná část příběhu.

Kromě fyzických predispozicí a tanečních zkušeností účinkujících jsou pohyby postav ovlivněny také způsobem práce choreografa. Anton Lachky začínal své první taneční kroky v dětském folklorním souboru Malý Vtáčnik a i nyní se ve své práci nechává inspirovat lidovými tanci. Vypracoval vlastní pohybový systém Puzzle work překračující limity a možnosti individuality tanečníků skrze hravost. Jedná se o nikdy nekončící proces vyzývání vlastního těla pomocí širokého spektra koordinace a rychlosti. Pomocí individuálních schopností tanečníků sestavil v The Others Lachky působivou směsici odlišných pohybových technik a stylů. Jako v předchozích pracích, i zde využívá vážnou hudbu, díky které dává dohromady uznávané klasické melodie s pouličním tancem, který si své příznivce na půdě divadla ještě zcela nenašel. Díky svému studiu v Belgii (P.A.R.T.S.) i vlastní skupině zde založené před jedenácti lety, Lachky zapadl jako dílek puzzle do letošního tematického plánu festivalu zaměřeného na tvůrce a interprety právě odtud.

The Others je skoro až univerzální inscenace, protože není limitovaná věkem ani vkusem. Jedná se o dílo, které vyžaduje pouze divákův zájem nechat se unést příběhem do jiné krajiny a inspirovat se oddaným přátelstvím a chutí hýbat se, jakkoliv to jen jde.

Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová