FUCK YOU SIMON

Edward Norton v legendárním nihilistickém, sociopatickém opusu podle Palahniuka Fight Club (1999, režie: David Fincher) v jedné scéně pojedná pěstmi tělo Jareda Leto k nepoznání. Během sekvence manicky bestiální brutality, kde mimo jiné ve vnitřním komentáři formuluje vztah ke globalizovanému světu: „Měl jsem chuť otevřít ventily na ropných tankerech a zalít ropou francouzské pláže, které nikdy neuvidím.“ Utrousí také lakonické odůvodnění destruktivního výkonu: „Měl jsem chuť zničit něco krásného.“ Málokdy se mi při sledování nějaké inscenace stalo, že by ve mně individuální výkon vyvolal takto silné a po krvi lačné emoce jako v případě gurua korporátního dobra, kazatele nového štěstí, věrozvěsta zaměstnaneckých benefitů Simona, obludně fenomenálního Lukase Blahy. Performera natolik disponovaného, že dokázal otevřít srdce, ale především nůž v kapse. Performera, kterého vedl choreograf a v tomto případě i režisér Jaro Viňarský ke své velkolepé vizi. V inscenaci Bodies Togehter spolku POCKETART přivádí do Ponce dream team, výřad individualit, třaskavý koktejl talentu, ironie, ale také autentického osobního přesvědčení a nasazení.

Amazon. Přepravní prales

Účastník, divák by bylo zavádějící, je přiveden jako materiál do ohromného skladu, který přetváří jinak úhledný sál divadla PONEC do monstrózní spediční haly, kde – řečeno nadneseně – visí celý trh na vlásku. Obrovské krabice spuštěné na tenkých vláknech vytváří zhruba na úrovni hlavy či ramen souvislou hladinu kartonu. Evokují přeplněné kontejnery na papír po Vánocích nebo neutuchající nenasytnost a stále akcelerující spotřební návyky. (Připojím poznámku z vlastní zkušenosti člověka, co měl jednou to štěstí pracovat ve skladu: Inscenace mi navozovala také důvěrně známé pocity, že se na mne důsledně zabalené miliony korun ve zboží hroutí a já tomu nemůžu ani zabránit ani utéct. V očích smrt a na výplatnici astronomická pokuta.)

Tvůrci se na korporáty ale nedívají jako na bestie, co schraňují peníze, okrádají o krev a identitu, ale daleko jemněji, sofistikovaněji. Vlky z Wall Streetu nechají výt na vlastním kolbišti ve vrcholovém managementu. Sestupují mezi lid v pracovních vestách, do skutečného pracovního ševelu, mimo svět nažehlených límečků, svištících bankovních transakcí nebo prošňupaných nosních přepážek. Zobrazují prostředí lidí, kteří generují zisk opravdovou hmatatelnou prací – byť její náplň může působit sebevíce absurdně. V tomto ohledu zastává Viňarského tým nebývalý postoj – přistupují k podobným pracovníkům bez předsudků. Sice dávají pocítit nové společenské návyky, které ještě před objevem openspace kanceláří nikdo neznal, ale nikoho nesoudí.

Screw Crew

Účastník zapojený nenásilnými ataky do obskurních akcí si je může vychutnat z odstupu, ale nikomu se v průběhu nebrání (v dobré tradici asertivního nátlaku) být součástí vyprázdněných rituálních svátků, tedy plně si užívat slizké karaoke, slavit narozeniny lidí bez dřívější známosti či sdílet další pomíjivé důvody k radosti „na patře“. Premisou imerzivního divadla jako žánru je vyvést divadlo jako druh z divadelních budov. Pokud ovšem někdo dokáže obhájit imerzivní divadlo ve zdech divadelní budovy, měly by se mu všechny ostatní imerzivní hvězdičky poklonit (a že jich v Česku máme!) a přijmout fakt, že umění není hledat obsah v rozvalinách baráku v centru města, ale v samotném tématu.

Pro performerky a perfomery (Sára Šimek Arnstein, Sabina Bočková, Leonardo Gaipa, Barbora Nechanická, Johana Pocková, Matthew Rogers či zmiňovaný Lukas Blaha, na premiéře jsem zaregistroval také Lucii Kašiarovou nebo Jara Viňarského) nejde o nějaké „blbnutí“ na téma, jak si u nás mnozí představují politicky vyhraněný umělecký postoj. Je to maximální citová investice, ucuknutí v momentu hlubokého soustředění, které zastaví válku na celou 1 minutu a vykoupe vás ve vzpomínkách na každou objednávku z e-shopu. Nežene vás k poslednímu soudu ani na hranici, ale k sebereflexi. Zda se přidáte na vlnu teroru kolektivního štěstí, je pouze na vás.

Corpus Corporati

Jako dovětek si s dovolením posloužím brilantní baladou Dívka z korporátu, kterou Brunno Ferrari, dlouholetý kritik korporativní existence, nastavil světu zrcadlo – a stejně jako spolek POCKETART nabízí jakési ironické, mírně optimistické východisko, jak ze všeho ven. Přežít po svém. Tak šup.

Odborná korektúra: Katarína K. Cvečková
Jazyková korektúra: Martina Ulmanová