Barbora ForkovičováHorizont 8 je názov divadelného projektu, ktorý mal premiéru v rámci šestnásteho ročníka pražského festivalu Malá inventura. Pri tejto príležitosti vznikol rozhovor s jeho režisérom Jiřím Honzírkom, ktorého môžu diváci poznať ako tvorcu so záujmom o sociálne a politické témy. Je spoluzakladateľom brnianskeho Divadla Feste, momentálne pracuje ako režisér a dramaturg na voľnej nohe a ako hosť pravidelne režíruje vo viacerých českých divadlách.
Ako vznikol projekt Horizont 8? Od koho vyšla prvotná iniciatíva na jeho vznik?
Horizont 8 vznikl jako rezidenční projekt festivalu Malá inventura. Organizátoři chtěli kromě přehlídky českého nového divadla poprvé uvést i autorskou angažovanou tvorbu, která by vznikla v rámci festivalu. Tématem se přirozeně staly historické osmičky, tedy události let, které mají letos výročí, a to především roky 1918 a 1968. Postupně se začalo ukazovat, že by bylo omezující fixovat se jenom na tyto dva roky. V dalším vývoji se ukázalo, že přínosnější než rekapitulace historických událostí by bylo zeptat se na to, jak tyto roky vnímáme dnes a jak k nim přistupují současné elity.
V rámci výsledného tvaru ste otvorili mnoho tém. Ktoré z nich boli pre vás pri tvorbe východiskové?
Jedno z důležitých témat bylo současné vnímání historie a chápání paměti jako fenoménu. Také nás zajímalo, jak funguje reprodukce společenských modelů jednání a jakým způsobem se tyto věci mění v rámci výměny elit, k čemuž v Evropě nyní dochází. Objevují se populistické tendence a celá politika i společnost se mění. Často vidíme, že se mění i interpretace jednotlivých historických okamžiků. To je jeden z nejdůležitějších kořenů inscenace. Metaforicky v něm sledujeme výměnu vedení v divadle a vidíme, jak asi bude toto nové vedení, nová elita, s pamětí pracovat. Kromě toho je tato výměna česko-německá. Díky obsazení se tam automaticky vnesla i otázka česko-německé minulosti, ve které koření náš prostor.
Také jsme se zamýšleli nad smyslem občanského referenda, se kterým přichází současná středoevropská politika a vydává ho za prostředek, díky kterému lid sám rozhodne o nejzásadnějších věcech. Během zkoušení pak vyplynula i otázka identity divadla. Jaká je jeho úloha ve společnosti? Tuhle otázku si klademe pořád a právě díky tomu bude představení pokaždé jiné. Celý projekt ještě zdaleka není uzavřený. Určitě se bude vyvíjet i v regionech, kam s ním budeme cestovat v rámci oblastních pokračování Malé inventury.
Okrem tém, ktoré si spomenul, ste načrtli aj stav súčasnej spoločnosti, politiky, otázku kto sú dnešné elity, problematiku migrácie a jej sociálne podhubie… Neobávali ste sa, že tento objem podnetov a otázok môže diváka zahltiť?
Během zkoušení jsme si prošli procesem vyškrtávání a odstraňování místností, které nejsme schopni probádat dostatečně na to, abychom je mohli nechat otevřené. Bylo pro mě zajímavé projít takovým procesem změn během jednoho festivalu, především naostro, tedy v rámci veřejných prezentací. To jsem ještě nikdy nezažil. Taky jsem podle toho biologicky fungoval. Po uvedení první části moje hlava i tělo reagovaly, jako by to byla premiéra, po které přichází reprízy. Druhý den jsem ale zjistil, že to nekončí! Cítil jsem, že sám se společně s projektem vyvíjím, že nejsem po premiéře. V běžném zkušebním procesu se tvůrci po premiéře jen málokdy podaří zapracovat do díla poznámky zpětné vazby. A tady najednou na to byl prostor, úvahy se rozvíjely dál. A poznámky, které jsem dostal, narážely právě na problém tematického zahlcení. Témat je pořád dost, ale myslím, že jsme je už zvládli prohloubit a najít i jejich vzájemnou komunikaci.
Forma Horizontu 8 je hybridná. Je to niečo medzi divadlom a verejnou diskusiou či performatívnou prednáškou – určite by sa dalo vymyslieť viacero pomenovaní. Vedeli ste od začiatku, že k podobnej forme smerujete, alebo sa to vyvíjalo postupne?
Ambice naplnit nějakou předem danou formu jsme neměli. Na projektu jsme pracovali workshopově. Scházeli jsme se a mluvili spolu, čerpali jsme z toho, co jsme viděli kolem sebe. Na začátku stála spíš tematická dramaturgie. Forma performativní přednášky, nebo dotazníku, se ustálila asi týden před první prezentací. Zpočátku jsme tomu tvaru říkali divadelní glosa. Věděli jsme, že budeme hrát v Studiu Alta za provozu kavárny, a že na jedno představení máme třicet minut. Dostali jsme prostor v pěti dnech, tedy v časové škále celého festivalu a hráli jsme vedle plnohodnotných, kvalitních inscenací. Vnímali jsme to jako příležitost na něco se účastníků festivalu zeptat. Na něco, na co třeba během představení, která jsou hotová, už není prostor. Mohli bychom položit otázku, která by byla jakýmsi svorníkem a fungovala by pro samotný festival? Přesně jako glosa? Pokusili jsme se o to.
Posledná časť projektu, epilóg, sa odohrávala vo verejnom priestore. Čo to projektu prinieslo, aký to malo presah? Predsa len, samotná interakcia s okolím bola minimálna.
V epilogu jsem chtěl pojmenovat širší kontext celého projektu, tedy rozdrolení identity paměti, přirozenou integraci viru postpravdy do informačních toků a apatii liberální veřejnosti vůči řečenému. První čtyři části automaticky počítaly s tím, že tohle všichni vnímáme. Opravdu byly určené pro „elitu“ – pro poučenějšího člověka, který čte a zajímá se o to, co se kolem něj děje. Esej bulharského politologa Ivana Krasteva „Budoucnost pro většiny“, kterou jsme publiku nabídli ve veřejném prostoru, dala následnému představení určitý rámec, ve kterém jsme se celou dobu nevyřčeně pohybovali nebo chtěli pohybovat. Intelektuální kontext eseje se propojil se stereotypním fungováním veřejného prostoru. Jinými slovy: intelektuálové/ky, tedy drtivá většina účastníků festivalu nese odpovědnost za své zkušenosti a znalosti vůči všem dalším subjektům veřejného prostoru. V představení jsme se pak ptali, nakolik si to uvědomujeme. Zároveň měl poslech eseje ve sluchátkách také meditativní rozměr a do bytu na závěrečnou část pak účastníci přišli už s jistou atmosférou, cesta sloužila jako prolog. Kdyby to ale mělo obstát jako samostatný kus, určitě by bylo potřeba víc propracovat jednotlivé situace na cestě veřejným prostorem.
Čo podľa teba charakterizuje elity? Robí z človeka elitu naozaj iba to, že býva vo veľkom meste, má bankový účet, počítač, vzdelanie, jedlo vždy, keď je hladný (ako to prezentujete v Horizonte 8)?
Označením publika za elitu jsme chtěli hlavně provokovat. „Elity“ jsou velmi neurčitý pojem, ale zjednodušit se to dá na vlastnictví osobního počítače, účtu v bance a znalost cizího jazyka. Tyhle tři věci souběžně nemá velká většina lidí na planetě. To slovo samo o sobě je ploché a existuje více politologických a sociologických rámců, které by se musely definovat, abychom ho mohli seriozně uchopit. Schválně jsme s tím pojmem ale pracovali rozvolněně. Nikdo z publika se proti tomu neozval, až jsme si říkali, že to není možné. To slovo je populistické a zdá se, že ho nejčastěji používají ti, kteří potřebují „vyrobit“ tenhle šuplík elity, aby se vůči němu mohli negativně vymezovat. Je standardní součástí slovníku populistů, samo o sobě přitom v společnosti příliš nefunguje, nežije.
Doufám, že to v rámci Horizontu 8 funguje provokativně a introspektivně pro diváky v tom, že si sami musejí odpovědět. Pro většinu z nich je překvapivé, že jim někdo říká, že jsou elita. Je ale pravda, že my z celosvětového hlediska opravdu patříme k nejbohatším národům, i když v rámci České republiky bychom se asi za elity nepokládali.
Jednou z otázok, nad ktorými v projekte uvažujete, je, ako presiahnuť okruh týchto „elít“ a prilákať do divadla aj ľudí, ktorí oň nemajú primárny záujem. Je to veľká otázka, existuje na ňu vôbec nejaká odpoveď?
Tato otázka mě trápí. A v nezávislém divadle dvojnásob. Do oblastních divadel, nebo divadel, které fungují jako příspěvkové organizace, chodí i ty „neelity“. Na nezávislé divadlo ve městě, v Brně nebo v Praze, chodí opravdu lidi, kteří mají vzdělání, ovládají technologie, mluví cizími jazyky a tak dále. Prostě nejsme schopni zasáhnout širší publikum. Jak to udělat zároveň s tím, aby si člověk neprotivil svou vlastní práci, aby to nebylo úplně levné…?
Si vedúca osobnosť divadla Feste, v ktorom sa venujete rôznym spoločensko-politickým témam, nazeráte na nich z rôznych uhlov. Nie je toto vec, ktorá by ľudí prilákala? Ľudí, ktorí možno bežne nechodia do divadla, ale prídu práve preto, že ich oslovia dané témy? Predsa len, ak hovoríte o nejakom sociálnom probléme, ten má pravdepodobne dosah na širší okruh ľudí.
Snad ano, pracovat přímo s lidmi, kteří do divadla nechodí, a s tím, jaké k tomu mají důvody, by mohlo být zajímavé pro širší veřejnost. Pokud by to byla forma dokumentárního divadla, kdybychom pojmenovali nějaký sociální problém a zapojili do toho „insidery“, tak by to mohlo mít schopnost oslovit širší publikum. Jinak si ale myslím, že pokud mluvíme o tom lidu, o devadesáti pěti procentech, kteří do divadla nechodí, existuje tam jakási apriorní nedůvěra ve formát přímého setkání s živým člověkem. Navíc dvě stě korun za lístek je hodně peněz.
Nedůvěra je nižší v případě komedie a v momentě, když tam hrají známé televizní tváře. Tu ale mluvíme o větších divadlech. My jako nezávislé divadlo prostě nebudíme důvěru. Nemáme krásnou budovu divadla, naše webové stránky jsou jednoduché, televizní herci u nás nehrají. Lidi jsou hrozně zdecimovaní televizí a jejími postupy: barvotiskovostí, levností, způsobem, jakým komunikuje s veřejností. Jsou zvyklí dostávat významy a smysly na podnose. Nepěstuje se v nich zvědavost, touha po prozkoumávání, s čímž právě divadlo hodně pracuje. Také proto se stává nesrozumitelným.
V rámci Horizontu 8 ste sa dotkli aj problematiky liberálnej demokracie. Akú pozíciu má podľa teba divadlo v demokratickej spoločnosti a konkrétne v Českej republike?
Vidím tam dvě věci. Jedna je to, co divadlo umělecky vytváří a druhá, kdo ho vytváří. Já jsem příznivec politického, angažovaného divadla, ale zároveň v tom nejsem fanatik. Nemyslím si, že by to tak měli dělat všichni, že je to podmínka kvality, nebo ukázka vyzrálosti. Divadelní provoz má být diverzifikovaný a není nezbytně nutné, aby na diváky apeloval.
Kdo jsou ale ti tvůrci? Kromě toho, že jsou umělci, jsou to i občané a každý z nich je součástí veřejného prostoru. Osobnostně tak má každý z nich další možnost vystupovat jako veřejná osoba a přirozeně se podílet na životě dané společnosti. Potom se i lidi z okolí můžou dozvědět víc o jejich práci. Když umělci do veřejného prostoru nevstupují jinak než prostřednictvím svých inscenací, je pro diváka často těžší porozumět a pochopit, co se skrývá za jejich uměleckými výstupy. Divadelníci jsou velmi vzdáleni od veřejnosti, to je myslím problém. Už jen ten systém grantů budí u mnoha lidí podezření.
Drobná práce a zájem o to, co se děje v místě, kde žiju, by mohly být součástí toho, jak se divadlo zapojí do všeobecného dění v demokratické společnosti. Společenská angažovanost může vznikat na úrovni domu, či ulice. Tvůrce potom nemusí svoji angažovanou energii investovat pouze do divadelních děl a a priori je tím „kontaminovat“. Protože člověk občas potřebuje na jevišti mluvit i o subtilnějších věcech než je populismus politiků.
Do akej miery je u vás politické divadlo rozšírené? Majú českí umelci tendenciu tiahnuť k angažovanosti?
Já můžu sledovat posledních jedenáct let, od doby, co jsem vyšel ze školy a kdy jsme založili Divadlo Feste. Naše první inscenace byla o životě muslimů v České republice a tehdy působila jako zjevení. Dnes je normální, že i velké divadelní domy, a to nejenom ve velkých městech, ale i na oblastech, mají inscenaci, která je angažovaná, nebo alespoň zavání diskuzí o současném dění ve veřejném prostoru. Reflektuje život společnosti a klade otázky, které nemusí být zrovna příjemné.
Ovšem jde o to, jaké otázky se kladou. Občas se objeví něco nového, ale myslím, že přemýšlení našeho současného politicky angažovaného divadla zatím zůstává většinou v antikomunistickém diskursu, tedy mluví na jistotu o kontextech, které politickou odpovědnost za nedobré procesy společnosti směřují do dob komunismu nebo k vyloženým, bez mikroskopu zjevným problémům dneška. Jako bychom stále zůstávali v devadesátých letech, kde jsme svoji liberální a demokratickou pozici pojmenovávali v konfliktu a v kontrastu vůči čtyřiceti létům komunismu. V tom je to trochu zpátečnické, nebo přinejmenším je to škoda. Po téměř třiceti letech bychom mohli být dramaturgicky dosti vyspělí na to, abychom si dokázali pokládat otázky, které jsou hlubší a souvisí už se samotnou podstatou toho, v čem žijeme, bez výmluv na minulost. Mám pocit, že kdyby se divadlo začalo zabývat tím, jak chápou demokracii lidé, kteří volí Babiše, populisty a neonacisty, tak bychom se možná dostali i k odpovědi na otázku, jak je oslovit a jak pro ně hrát divadlo. Jak je motivovat. Možná bychom se pak dostali i k tomu, jak vymyslet a položit otázku, aby se i tihle, v současnosti zklamaní lidé zamysleli nad tím, jestli opravdu chtějí opouštět demokracii a Evropskou unii. Měli bychom být odvážní a mluvit s veřejností nejen o tématech, jako je hrozba Ruska, Číny nebo různých dezinformačních webů, ale klást otázky i po identitě západního liberálně-demokratického uskupení. Protože pokud ty otázky nepoložíme, budeme myslím stát na místě. Na druhou stranu vidíme inscenace, které bez hlubšího ponoru odsuzují kapitalismus, to je velmi populární. Zkrátka stále (a myslím, že víc a víc) mluvíme v divadle především o tom, co rychle zaujme, co vydělá peníze.
