Barbora LiškaSlovenský tanečník a performer Tomáš Danielis, který působí převážně v zahraničí, se v poslední době vrací i domů na Slovensko, kam přinesl, zde méně obvyklé, konceptuální „taneční“ formáty spojující tanec a myšlení. Svou lecture performance 21&Counting, která je jedním z jeho posledních projektů, avizuje jako opožděnou oslavu výročí dvaceti let své kariéry. Ve skutečnosti se však jedná o silně angažovanou performativní esej na téma manipulativního utváření reality a vnímání.
Je známá věc, že jazyk konstituuje naši realitu, to, jak vnímáme sebe a věci kolem nás. Z psychologického hlediska je rozdíl, jestli řekneme, že je sklenice poloprázdná nebo poloplná, ačkoliv v obou případech popisujeme stejné množství tekutiny. Stejně tak i naše realita, nebo lépe kulturní či společenskopolitický kontext, zásadně určuje význam toho, co se říká. Například užití slova „indián“ má diametrálně odlišný dopad v Česku a v USA. Jazyk se postupem času stal (nebo jím vždy byl?) jedním z nejdůležitějších nástrojů manipulace a politiky. Možná začíná být nezbytné uvědomit si, jak mohou vhodně zvolená slova člověka ovlivnit v jeho rozhodnutích. A to zvláště ve společnosti stojící na základech konzumní logiky, která nastavila i své vlastní hodnoty tzv. normálnosti v řádu manipulace a přesvědčování. Danielis v 21&Counting naznačuje jednoduchou paralelu mezi slovem a tanečním pohybem, mezi jazykem a choreografií. Jazyk i tanec zde chápe jako rovnocenné prostředky vyjádření, přičemž to, co je „vyřčeno“, slovo i pohyb, pak může být kontextem zmanipulováno k různému čtení. Vzpomeňme například na významné osobnosti německého výrazového tance, které vystoupili v rámci ceremoniálů na berlínské Letní olympiádě v roce 1936 a stali se tak součástí nacistické propagandy. Z apolitického tance se zde stalo jednoznačné politikum.
Ve smyslu lecture performance vystupuje Danielis sám za sebe a diváka slovem a pohybem provází svou minulostí i úvahami. V poněkud ironické „rétorice“ stand-upu tančí fragmenty z vlastních i cizích choreografií, v nichž kdy účinkoval. Následně je komentuje a zasazuje do kontextu své osobní historie. Ačkoliv však vypráví o sobě, primárním sdělením je centrální výpověď o nesporném vlivu kontextu na naše vnímání.
Na scéně stojí po straně pouze stolek, na němž se nachází veškeré ovládání techniky, mixážní pult a laptop. Danielis ji sám obsluhuje, osvítí si i zhasne scénu, pouští si hudbu, komentáře promlouvá do mikrofonu, otevřeně komentuje každou část performance. Není překvapením, co přijde. Napětí a náznak tajemství zůstává jen v soustředěných, ale zároveň uvolněných tanečních sekvencích, v nichž se mísí notná dávka Danielisova nadhledu a ironie s vážnou a věrnou oddaností každému jednotlivému pohybu.
Chápání tance a slova jako paralely Danielis podporuje tak, že svůj, ze své podstaty pomíjivý, pohyb materializuje a v prostoru graficky zachycuje. Podobně jako se slovo zachycuje písmem. Každý taneční fragment zanechá na scéně stopu, neboť Danielis obkreslí své tělo křídou na černý baletizol pokaždé, když stane v závěrečné póze. Na podlaze tak vznikne mapa jeho taneční kariéry, uplynulých choreografií, ale i vzpomínek na ně. Kontextem grafického zachycení tanců pak nejsou jen namalované obdélníky, do nichž Danielis stopy na podlaze uzavře, ale i jeho komentáře, tedy to, jak uchopuje choreografie na úrovni jazyka. Tím navíc dochází k propojení obou médií, tance i jazyka.
Těsně před závěrem Danielis divákům pohyb od pohybu konkrétně popíše, jaké pocity jej provází při tanci jedné ze sekvencí. Záleží vždy na kontextu, jak choreografii jakožto tanečník v daný moment vnímá. Vzpřímená ruka je pro něj jednou vycházejícím sluncem, jindy ručičkou na orloji, která ukazuje dvanáctou hodinu. Pointa Danielisových úvah o vlivu kontextu na vnímání se dosloví v jeho posledním tanci na tklivou skladbu Allemande z Bachovy Druhé anglické suity. Přemýšlejme nad tím, co za slovy, pohyby a obrazy nejen v umění, ale i všedním životě čteme, a nad tím, jaké mechanismy a kontexty náš výklad ovlivnily. Co vidíme v těle tančícím na barokní skladbu? Poezii, ironii, výsostný egoismus, angažovanost, osobitost, tanečníka po dvaceti letech kariéry, prostě pohybujícího se muže ve středním věku?
