Petra Skalíková„Planeta č. 7 je rodnou planétou esencií, ktoré sa pri narodení rozhodnú, akým smerom budú planétu rozvíjať. Esencie sa rozhodli byť cestovateľmi a preskúmať planétu zem.“
Dvě esence si jako životní poslání zvolí vesmírné cestovatelky a rozhodnou se navštívit naši planetu, aby zjistily, jak se zde žije a jakými znalostmi by mohly přispět vlastní planetě č. 7. Dívky jsou postupně vtáhnuté do současného života technologií, nedokáží se odlepit od svých chytrých telefonů a chybělo by málo, a jejich domovská planeta by je nadobro ztratila. Diana Gaálová a Klaudia Schneiderová, obě studentky Konzervatoře v Banské Bystrici, absolvovaly mnoho workshopů se slovenskými i zahraničními lektory a tanec je pro ně zdrojem svobody a kreativity. Společně vytvořily choreografii Prieskum, která svým námětem poukazuje na technologickou závislost, jež je aktuální čím dál více, zejména u mladších generací. Jako esence se hýbaly minimalisticky, téměř roboticky, jejich těla se pohybovala v čistých liniích a bez akcentu. Jakmile se z nich staly cestovatelky a měly zapadnout mezi lidi, jejich pohyb se změnil. Využívaly měkké a okrouhlé linie, vědomou práci s podlahou, gesta a partnerskou spolupráci, přičemž také ukázaly pohybové rozsahy těla, zdokonalovaného tréninky klasického tance. S narůstající závislostí a protichůdnou snahou vzdát se telefonu a nikdy ho nepustit se akumulovaly jejich pohyby (telefon byl ztvárněn vlastní dlaní, jako by vrostl do těla, a tedy se jej nedalo zbavit). Předháněly se směrem z jednoho rohu jeviště na druhý, navzájem se snažily vrátit zpátky v prostoru i realitě, až je nakonec musel zachránit hlas jejich planety znějící z reproduktorů, který je přenesl zpátky domů.
„Ahojte! Bola som pozvaná na otvorenie novej ázijskej reštaurácie tu v Bratislave. Ako vidíte, dizajn je veľmi moderný a pozrite, aké je pekné menu!“
Začátku samotné choreografie Otvárame novú ázijskú reštauráciu předcházela párminutová příprava rekvizit na jevišti. Kromě čajových šálků, připomínajících malé mističky, se jednalo také o rychlovarnou konvici, kterou autoři zapojili do prodlužovačky a zapnuli. Jakmile začala hrát relaxační hudba, kterou můžete běžně zaslechnout v zapadlých čajovnách plných stínů a tajemných zákoutí, začala také až komická hra mezi performerkou Anjou Naňovou a intermediálním umělcem Michalem Zollerem. Aniž by se na sebe příliš dívali, postupně se po zemi přesunovali ze zadní části jeviště do levého předního rohu. Spolu s hudbou byly i jejich pohyby pomalé a neuspěchané. Hlavními hybateli jejich těl byly právě čajové šálky, které si vzájemně přebírali jeden od druhého. S postupem vpřed měnili pozice vsedě a v polosedě na zemi, šálky pokládali na nestabilní místa vytvořená z různě poskládaných končetin jejich těl. Jakmile hudba dohrála, dvojice performerů nerušeně pokračovala a, jak jsme po chvíli pochopili, čekala, až rychlovarná konvice přestane být modře podsvícená, a tím oznámí, že voda v ní je uvařená. Naňová se mezitím uložila do téměř ležící polohy se třemi šálky vyskládanými na svém těle a já se zatajeným dechem čekala, jestli do nich její kolega opravdu naleje vřelou vodu. A stalo se. Přes nerovný povrch těla i oblečení zůstaly šálky s horkou tekutinou na svém místě.
„Mnoho vlastností je obsiahnutých v jednom človeku a medzi všetkými je spojnica, prostredníctvom ktorej sú navzájom prepojené a komunikujú.“
Mária Rašková studuje biologii na Univerzitě Komenského, tanci se věnuje amatérsky od útlého věku. Své dvě vášně spojila do jedné choreografie zaměřené na cykličnost, která je neodmyslitelnou součástí přírody. S prvními tóny houslí si postupně začala „hrát“ s klubíčkem světle šedé vlny. Na jevišti byl nasvícen pruh světla směřující ze středu boční strany k opačnému přednímu rohu. Klubko postupně posouvala a přibližovala se k němu, věnovala mu svou bezprostřední pozornost. Jeho konec se kousek po kousku začínal s posouváním v prostoru rozmotávat. V choreografii nazvané Spojnica medzi napodobuje Rašková rozhozenou vlnu na zemi, kopíruje její tvar, jako by se do něj chtěla následně ponořit a schovat. Omotává jej kolem sebe a opět pokládá na zem, snaží se jej zbavit, stejně jako se mu snaží co nejvíce přiblížit. Sama působila jako přelévající se hmota, z jejího pohybu se vytratily linie lidského těla. Téměř rozmotanou vlnu přeskládávala do tvarů, které následně napodobovala, až dokud na jevišti nezhaslo světlo.
„Najčastejšou chybou je ťažký substrát, bez nedostatku vzduchu, vody alebo naopak prebytku vody, ktorá sa drží v spodnej časti namiesto toho, aby odtiekla, a tým spôsobuje schnutie a hnilobu.“
Popis k choreografii představuje zahradnickou poznámku směřovanou nejspíš ke květině s názvem Mednička jednokvětá, která je současně i názvem díla. Kromě psaného návodu na lepší pěstování si Viktória Malá na jeviště přinesla dvě plechové nádoby naplněné hlínou a vodou. Obě přísady potřebné ke správnému a kvalitnímu růstu rostlin se v průběhu choreografie smísily na těle performerky. Zároveň byly plechovky uvázané na přírodním provázku, za který je Malá zvedala a testovala sílu gravitace a odstředivé síly. Chvílemi s nimi balancovala, jakoby šla po úzké lávce nad propastí, a následně s nimi točila kolem svého těla. Díky kostýmu – bílé tričko a kalhoty, na nichž měla uvázanou bílou sukni pod kolena s rozparky po stranách – zdůraznila točivý charakter pohybu. Střídala v choreografii minimalistické a vedené pohyby s téměř extatickým tancem. Jako by její tělo ovládaly neviditelné přírodní síly, poskakovala a hýbala se podle vlastního neslyšitelného tempa, přestože divákovi zněla v uších skladba Love is everywhere amerického jazzového saxofonisty Pharoah Sanderse. Viktória Malá vystudovala VŠMU (nejprve studijní plán Tanečné divadlo a performancia a následně Moderný tanec) a ve své tvorbě se nechává inspirovat nejen přírodou jako takovou, ale vším, co vidí a je kolem ní.
„Stále sme zmätení zo života, no sme v tom spolu. Stále skúšame, či to bude fungovať. A popritom tvoríme.“
Na jevišti se objeví tři aktéři – tanečnice, hudebník a kontrabas. Napjatě jsem očekávala, jakým způsobem bude nejen choreografie, ale celá kompozice postavena. Měl by tanec následovat hudbu nebo hudba následovat tanečnici? Kompromisem je nejspíš vzájemný dialog, který jsme mohli sledovat v podání dvojitého sóla a dua zároveň DoubleSolo. S prvními tóny se začne tanečnice Kristína Miklovičová pohybovat, reaguje na zvuky přecházející v melodii a opět se zkracující na pouhé tóny. Od začátku se pomyslně mění na kontrabas, svým tělem napodobuje vyluzované zvuky, vyjadřuje jejich dynamiku a zastavuje se při tichu, napodobuje i tvar hudebního nástroje. Pohybuje se napjatě, stísněně, jakoby jí samotné bylo v jejím těle úzko, když hudebník občas zvolí až nepříjemné zvuky. Na závěr se tanečnice postaví do polohy jako kontrabas a hudebník ji odnese z jeviště, jakoby odnášel svůj nástroj. Miklovičová vystudovala VŠMU (nejprve studijní plán Tanečné divadlo a performancia a následně Moderný tanec), ve své tvorbě kombinuje gestičnost se současným tancem a mnohdy využívá mluvené slovo a rytmiku řeči. Petr Pavíček studuje již několikátým rokem hru na kontrabas a je členem několika komorních souborů a bandů věnujících se klasické i mainstreamové hudbě. Dvojice se ve společném díle nechala inspirovat sama sebou, svým současným životem a obdobím, ve kterém pomalu přechází ze studentského života do toho pracovního se všemi jeho strastmi a pastmi.
„Koľko si môžem dovoliť a koľko zadržiavať / náraz o seba / naraz koniec cut / spytujem svoje.“
Jedinou trojicí večera bylo seskupení Klub krátkovlasých víl, jejímiž členkami jsou studentky VŠMU Tereza Pavlíková, Julia Pabst (obě Tanečné divadlo a performancia) a Melánia Ondrejčíková (Choreografia). Vizí jejich Klubu je něžně divákovi nabízet intimní a osobní témata formou, která stojí na pomezí performance, tance a fyzického divadla. Variácia 1 je jedním z příkladů stylu jejich tvorby. Na jeviště přicházejí tři víly oblečené každá v jiné barvě (oranžová, fialová, modrá), ale všechny v tanečním dresu, silonkách a tylových šatech. Za zvuku metronomu společně začínají gesty oddělenými pauzou, připomínají animované postavičky nebo panenky. K některým přidávají povzdech nebo překvapený nádech. Tato gesta využijí i dále v choreografii, ale již ne v unisonu pohybu, ale každá v jiném pořadí i směru. Kromě skladby Lullaby – Gurian zněly z reproduktorů jejich nahrané hlasy a zvuky nůžek stříhajících vlasy (jejich vlastní, které si zkrátily pro účely choreografie). V průběhu se víly oddalovaly a přibližovaly k sobě, pohybovaly se společně i každá zvlášť. V jednom momentu se uprostřed jeviště spojily pomocí bílé gumy, kterou měly všechny obvázanou kolem pasu. Rozehrály společně balanční hru, navzájem se přetahovaly, až dokud je tři diváci, kterým před začátkem rozdaly nůžky, neodstřihli. Každá zvlášť se vrátily ke gestům, pohybovaly se po celém jevišti. Původně roztomile působíci bytosti se tak zacyklily a začaly připomínat rozbité panenky. Opakované pohyby zrychlovaly, jako by to už ani nebyly ony, kdo ovládá jejich těla, až dokud se v pohybu nesetkaly a postupně se neseskupily ve středu jeviště. Zde se začaly proplétat a přelézat, až se na závěr opět rozpletly a postupně z jeviště odešly.
„Ty ležely a ty zas přímo stály,
Ty hlavou vzhůru, ty zas šlépějemi,
Ty tváří k nohám luky být se zdály.“
Dvě těla spolu nekomunikují, pouze existují v jednom prostoru. Spolu se unášejí větrem. Nebo podléhají neviditelným silám, které s nimi manipulují. Kristína Zajceva a Polina Belkina se pohybují na jevišti po nasvíceném pruhu, aniž by o sebe navzájem jevily zájem. Díky prázdným pohledům se zdají jako pouhé lidské skořápky, většinou ležící na zemi nebo přesouvající se v prostoru ve střední rovině. Tanečnice využívají slovník současného tance s několika akrobatickými prvky, pohybují se fluidně a odosobněně, většinu času v pomalém tempu a každá zvlášť. Chvílemi se spojí v jednotném tanci nebo zrychlí tempo, přiblíží se k sobě a bez doteku se jejich těla proplétají. Autorkou choreografie 9th (CANTO) je studentka VŠMU Mária Viteková (nejprve studijní plán Tanečné divadlo a performancia, v současné době Choreografia). Kromě toho, že sama stále tancuje a tvoří, je také lektorkou v tanečním klubu DanceContinent, jehož členkami jsou také Zajceva a Belkina.
Současný tanec současných tvůrkyň
Choreografie byly různorodé, stejně jako způsoby využití vlastního těla a pohybu. Pokud se dá všeobecně zhodnotit směřování mladých současných tvůrců a zejména tvůrkyň z tohoto malého vzorečku, můžeme rozhodně zaškatulkovat převahu žen. Zároveň se až na výjimku dá také říct, že tvůrkyně byly současně i performerkami. Převládalo vložení vlastních zkušeností a témat, které mladé talenty trápí, do pohybu. Nechybělo využití hlasu, jak z reproduktorů, tak na jevišti, a práce s rekvizitami nebo kostýmem. Přestože se tedy jednalo o rozdílné choreografie, všechny spojují prvky současného tance, který podporuje individualitu projevu a přístupu k tvorbě.
Po skončení celého večera následovala společná diskuze se všemi autorkami a interprety a interpretkami. Oceňuji snahu organizátorů o okamžitou zpětnou vazbu a možnost jako divák se zeptat na zdroje inspirace vzniku tolika různorodých choreografií. Bohužel však šlo poznat, že se jednalo o část večera, se kterou mnoho z účinkujících nepočítalo. Věřím, že v dalších ročnících budou směřování a otázky lépe připraveny a rozproudí tak aktivní diskuzi ze strany aktérů i diváků.
Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová
