Text vznikol ako výstup workshopu Píš ako tancujú No. 5 (Kiosk 2020).
Výstup neprešiel kompletnou redakciou.
Koncem července 2020 se na Slovensku ve městě Žilina uskutečnil 13. ročník festivalu instantního divadla a tance Kiosk. Jeho součástí byl i mezioborový workshop „Piš ako tancujú“, pořádaný již popáté platformou MLOKi.
Seminář jsme zahájili ve čtvrtek pohybovým workshopem „beeing flow“ s tanečnicí a performerkou Evou Priečkovou. I proto že se jednalo o mou první účast na analytickém semináři tanečních performancí, představoval pro mě tento workshop zásadní vstupní zkušenost. Sémioticky neuchopitelné současné (pohybové) performance ze své podstaty vyžadují odlišný divácký přístup, než na který býváme v konvencích činoherního divadla zvyklí. V rámci kritické reflexe je proto nezřídka potřeba zapojit i vlastní tělo a pokusit se o jisté tělesné nahlížení, tj. přistoupit k performanci z pozice autonomního tělesného subjektu. I tento fenomén workshop „beeing flow“ bez složitých úvodů tematizoval (a do jisté míry i bez potřeby slov) – každý z účastníků několikadenního kritického semináře díky němu nejprve aktivoval své „tělesné receptory“ a prostřednictvím nelogických pohybových úkonů byl například veden k napojení se na vnímání prostoru ostatních účastníků. V žilinském Centrum pohybu a tanca Labyrint jsme pod vedením Evy Priečkové strávili dvě hodiny a zpětně považuji začlenění tohoto workshopu na začátek akce za velmi vhodný prostředek k navázání kontaktu jak mezi účastníky, tak s vlastními tělesnými schématy.
Součást programu prvního festivalového dne tvořily tři performance, jež se uskutečnily v odpoledních a večerních hodinách: Song lines: expedícia 97/18 (T. Janypka, S. Bočková); Série, série, série, série, série (D’Epog); Timeout Burnout (L. Bobalik, M. Hriešik). Při diskusích druhého dne jsme tak mohli reflektovat různé performativní tvary a odlišné zkušenosti – zážitky ze shlédnutých děl. Ty se lišily například i v kontextu místa v hledišti, ze kterého dotyčný/ná předváděnou performance sledoval/a.
Ještě před tím, než se první společná diskuse naplno rozběhla, uskutečnila se teoretická přednáška Jitky Pavlišové. Dostáváme se tím k programu pátečního dopoledne, které jsme strávili v ateliéru kulturního prostoru Stanica Žilina-Záriečie. Doktorka teatrologie Jitka Pavlišová z Univerzity Palackého v Olomouci nejprve pohovořila o jistých vývojových tendencích v oboru taneční vědy, a o rozdílech mezi přístupem jeho evropské a americké větve. Od klasického tance a jeho pravidel jsme zběžně prošli až ke konceptuálnímu obratu v tanci a performance, přičemž se diskutovalo o (přirozených) reakcích na dosažení určité pohybové dokonalosti. Závěrem jsme se dostali i k otázce, za jakých okolností můžeme pohyb definovat jako tanec a jaká specifika sebou nese.
Jelikož byla tato přednáška vedena spíše seminárním, tj. diskusním směrem, staly se její přirozenou součástí i úvahy o viděných performancích předešlého dne. Plynule jsme se tak dostali k vlastním reflexím a prvním pokusům o analytické rozbory, ke kterým nás vedly spolu s Jitkou Pavlišovou i lektorky kurzu Barbora Liška a Katarína Cvečková. Zásadní téma pro mě osobně představoval jistý průsečík mezi tím, co jsme viděli „na jevišti“, a co bychom měli vidět/vědět navíc – ať již se jedná o anotaci představení, tvůrčí pozadí umělce (uměleckého seskupení), či informace o díle nabyté při doprovodných setkáních s tvůrci. Z naší diskuse totiž vyplynulo, že dojem z viděného se může (i radikálně) měnit právě na základě dodatečných informací typu osobní vklad umělce (L. Bobalik skutečně vyhořel, T. Janypka ztratil blízkého člověka, atd.), nebo díky konfrontaci názorů a dojmů ostatních diváků.
Vzhledem k tekutosti významů a již zmiňované nejednoznačné znakové podstatě současných (pohybových) performancí se mohlo jednoduše stát, že každý divák odcházel ze sálu s jinou interpretací viděného. Osobně jsem byla až fascinována tím, jakým způsobem se mi ve smyslu „kolektivního díla“ skládala finální mozaika dojmů z navštívené performance teprve v rámci naší společné diskuse. Vlastní základ obrazu se přitom mohl i zásadně posunout, například díky interpretacím různých pohybových metafor mých kolegů, které jsem naopak já považovala původně za banální. Po nahlédnutí do jiných chápání a kontextů jsem ale často své původní závěry přehodnocovala.
Během diskusí jsme se tak často vraceli k na začátku položené otázce „nastudovaného základu“, tj. vědomostí, které bychom o rozebíraném díle měli vědět, a které samozřejmě nikdy nebudou úplné, v opozici vůči vědomému zřeknutí se této fáze. Uvedené jsme si mohli „zkusit naživo“ i v dalších dnech festivalu, kdy na nás kromě samotných performancí čekaly i různé instalace a performativní procházky.
V rámci celkového přínosu workshopu velice kladně hodnotím i začlenění různých odborných textů, které jsme v rámci příprav na společné diskuse dostali ke čtení, a jež jsme následně pod vedením Barbory Lišky rozebírali a vztahovali k diváckým zážitkům. Lektorky byly velmi empatické a znalé problematiky, což se pozitivně promítlo jak do atmosféry našich setkání, tak do nabytých zkušeností – ať již se jednalo o vstupní pohybový workshop, následné diskusní a analytické semináře, či celkové vedení a organizaci akce.
Projekt workshopu Píš ako tancujú No. 5 z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
