MLOKi
Foto: Brian Kelly
Foto: Brian Kelly

Michaela Rýgrová: Udržitelnost už není otázka volby, ale nevyhnutelnosti

Klimatická kríza a ďalšie environmentálne problémy sa v divadle objavujú predovšetkým v námetoch inscenácií, avšak súčasné uvažovanie o udržateľnosti sa ešte nepretavilo do bežnej prevádzky. Česká divadelná produkčná a pedagogička Michaela Rýgrová vydala na túto tému publikáciu Udržitelné divadlo už v roku 2014. Teraz, na sklonku roku 2021, odhaľuje doposiaľ nenaplnený potenciál v tejto oblasti.

Hoci ste publikáciu napísali už pred rokmi, dodnes ide v česko-slovenskom prostredí o ojedinelý text. Zmenil sa za tie roky váš pohľad na danú problematiku?
Je zajímavé, že od vydání mé knihy prakticky nic jiného nevzniklo. Se zájmem o dané téma se ve větší míře začínám potkávat až v posledních pár letech. Když jsem na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze tehdy chtěla o těchto věcech napsat diplomovou práci, bylo mi řečeno, že je to spíš na seminární úvahu. To bylo v době, kdy na zahraničních školách už začaly vznikat celé katedry specializované na ekologii v umění. Naštěstí jsem byla vytrvalá, práci napsala a obhájila. Uvědomovala jsem si však, že je česká divadelní komunita v myšlení o udržitelnosti léta nazpátek oproti světovým trendům. A i když po mé obhajobě někteří pedagogové připustili, co můj výzkum může znamenat, teprve v posledních letech se vyvíjejí praktické iniciativy, které volají po konkrétních změnách v uměleckých oborech. Za tu dobu se toho hodně událo, a i já sama bych tu publikaci teď napsala určitě jinak. Tehdy jsem si dost naivně, i když hezky, myslela, že se divadlo má chovat udržitelně, protože tím může něco změnit a zachrání tím svět. Za tu dekádu jsem ale došla k přesvědčení, že to vůbec není o záchraně světa, ale o záchraně sebe sama. Z divadla se stal ohrožený druh a udržitelnost už není otázka volby, ale nevyhnutelnosti. Pokud si to instituce neuvědomí co nejdříve, obávám se, že jich mnoho nezbude. Pandemie je toho velkou ukázkou – jeden vir nás téměř úplně zastavil. A může mi kdokoliv tvrdit, že to nesouvisí s ekologií, ale tak to není. Jestli jsme nedokázali ustát tuhle zkoušku, jak budeme čelit nevzdálené realitě, kdy nám dojde voda nebo kvůli horku nebudeme moci chodit na ulici? Zanedlouho budeme řešit vlastní přežití a pokud nebudeme vnímat umění jako důležitou a nepostradatelnou součást našich životů, proč si nalhávat, že nás bude v tomhle kontextu nějaké divadlo ještě zajímat? Politici jdou tomuto směřování naproti – zkrátka v době pandemie všechno zavřeli a už to dál neřešili. Ale co lidi v karanténě zachránilo? Nebylo to právě umění – knížky, hudba, filmy a divadlo, které si našlo novou cestu k divákům?

Ako si vysvetľujete, že divadlo ako médium, ktoré odpradávna reflektovalo spoločenské nálady a často bolo hlásnou trúbou blížiacich sa zmien, je v otázke klimatickej krízy „zaostalé“?
Problém podle mě tkví v tom, že se klimatická změna od společnosti hodně odosobňuje. O oteplování a drancování přírody se dlouho nemluvilo tak, že my všichni jsme jejich součástí a také jejich strůjci. S technologickým a průmyslovým pokrokem se člověk začal od svého prostředí – přírody – distancovat, až nabral dojem, se ho netýká, že je to jen kulisa. Velmi podobně si myslím, že (ne)zareagovalo divadlo.

Solárne panely na streche ND. Zdroj: Národní divadlo, Praha
Solárne panely na streche Národního divadla. Zdroj: Národní divadlo, Praha

V publikácii sa opierate predovšetkým o anglosaský kontext. Čo sa týka ekologizácie divadla, je to snáď najprogresívnejšie prostredie v Európe. Nasledujú ho postupne aj iné krajiny?
Určitě! Divadla z německy mluvících zemí umně vyvíjí různá opatření. Graz, Drážďany nebo Berlín ve svých divadlech transformují celou organizaci a přicházejí na zásadní důležitost environmentálních politik. Důkazem je taky síť European Theatre Convention, která z několika evropských divadel vytvořila na jaře tohoto roku zelenou komisi. Pro mě jako členku to byla důležitá zkušenost. V červnu jsme veřejně představili tzv. „Zelený kodex ETC“, vlaštovku udržitelného chování v divadelních provozech, kterou se divadla v budoucnu zaváží ke konkrétním praktickým rěšením, k plánování a nalézání cest k udržitelnosti. Nyní přijde na řadu tvorba praktického manuálu pro divadelní prostředí. Je s podivem, že až doteď žádný obecně známý a přijímaný manuál neexistoval, přesto, že něco podobného už léta funguje například ve filmovém průmyslu nebo v muzejnictví. Jeho vznik nyní považuji za důkaz toho, že už opravdu uzrála doba a divadla se vyvíjí dál.

O čo v Zelenom kódexe ide?
Jedná se o prohlášení, kterým se evropská divadla hlásí k odpovědnosti za své chování a zároveň je to závazek do budoucna. Za úkol má nalézt nejlepší cesty ke snížení uhlíkové stopy divadelního sektoru a zajištění lepší budoucnosti nás všech. Odkazuje na Green Deal Evropské Unie a také na šestnáct cílů udržitelnosti Organizace spojených národů. Silným podnětem pro vznik tohoto kodexu byla i současná světová pandemie. Zelený kodex je vlastně ambiciózní vize o vytvoření udržitelného rozvoje, pokroku v divadelním odvětví, a to do konce tohoto desetiletí. Vychází ze tří základních pilířů, které berou v úvahu sociální, ekonomickou a environmentální transformaci.

„Zelený kodex ETC je ambiciózní vize o vytvoření udržitelného rozvoje, pokroku v divadelním odvětví, a to do konce tohoto desetiletí.“

V Česku bol dosiaľ najvýraznejším signálom volania po zmene apel desiatok kultúrnych inštitúcií na vládu, aby vyhlásila stav klimatickej núdze. Existujú však reálne a funkčné nástroje, ako pretaviť danú víziu do praxe?
Jakkoliv byla iniciativa z února 2019 důležitá, od začátku byla spíše přehozením zodpovědnosti na politickou reprezentaci. Téměř žádná z podepsaných institucí tehdy nepřišla s konkrétním plánem a ani za ty dva roky u většiny z nich nevidíme vznik vlastní environmentální politiky. Nevznikají ani směrnice, které by určovaly, jak se budou divadla v příštích letech chovat. Přitom by pro začátek možná stačilo málo. A i ti, kteří něco podnikli, o tom téměř vůbec neinformují. Místo toho se „jenom“ volalo po vyhlášení stavu klimatické nouze. Myslím, že si mnozí opravdu neuvědomili, že sami sebe naservírovali na stříbrném podnose a připomněli rčení, že cesta do pekla je lemována dobrými úmysly. Podepsaným papírem totiž v podstatě vládě řekli: udělejte cokoliv. Nuže dobrá, příchodem současné pandemie se nouzový stav vyhlásil z úplně jiných důvodů, a co se stalo? Kulturní instituce se během chvíle zavřely. Tohle chceme i při klimatické krizi?

Pražské Národní divadlo napríklad využilo metódu EPC (Energy Performance Contracting) a renovovalo svoje priestory v duchu obnoviteľných zdrojov a maximalizácie úspor v spotrebe energií. Môže byť táto metóda vhodným prístupom aj pre iné divadlá?
Cest, jak v divadle nastavit ekologičtější a udržitelnější chování je víc a určitě neexistuje jeden mustr. I proto dlouho trvalo, než se divadla začala v této oblasti vzpamatovávat. Každé by si totiž mělo nastavit reálné kroky pro své specifické potřeby, možnosti a přání. Opera v Sydney má kupříkladu ve své činnosti zahrnutou ochranu oceánů, protože v podstatě sídlí na vodě. Pro ni je bytostně důležité sledovat trend zvedání mořské hladiny, úroveň znečištění nebo ztrátu korálových útesů. Je jasné, že Národní divadlo v Praze nemusí řešit stejné otázky, to by se naopak mělo podívat na svůj vlastní kontext, možná okolní veřejný prostor, zeleň, dopravu, řeku Vltavu a podobně. Je naprosto bezpodmínečné si taky uvědomit, že daná instituce nemusí ve svém snažení být dokonalá hned od začátku. Například zavést metodu EPC Národnímu divadlu trvalo několik let. Ministerstvo kultury dlouho zvažovalo, zda celý proces schválí. Po zavedení se však dostavila reálná data a nakonec to samé ministerstvo vydalo prohlášení, ve kterém doporučuje ostatním institucím zavést ty samé změny. Pojďme tedy trénovat na dlouhou trať a dělat věci systematicky, komplexně a postupně. U sportu všichni chápeme, že se musí trénovat, a to i řadu let, než se dostaneme na nějakou rozumnou úroveň. Proč máme pocit, že při zavádění takovýchto komplexních opatření budeme ihned dokonalí? Buďme k sobě i k ostatním milí. V opačném případě půjdeme na dřeň a za chviličku stejně vyhoříme.

Sydney Opera House Goals. Zdroj: Opera v Sydney
Environmentálne ciele Opery v Sydney pre roky 2020-2023. Zdroj: Opera v Sydney

Inak bude zrejme vyzerať beh na dlhú trať v „kamennom“ zriaďovanom divadle a inak na nezávislej scéne.
Kamenná divadla s vlastním konstantním provozem mohou jednodušeji zkoumat vlastní existenci a lépe reagovat na dopady změn, třeba v podobě zavádění nových technologií. Často ale mají problémy prosazovat nové procesy a metody, protože „vše je zažité“, „děláme to tak odjakživa“, „je to tradice“. Pražské Národní divadlo může být pro ostatní skvělým příkladem a tahounem v zavádění energetických úspor a v implementaci řešení, která za pár let výrazně ovlivnila provoz a ušetřila peníze. Pro nezávislé tvůrce je jejich flexibilita a dynamika výhodou, avšak jejich malé krůčky mohou být na první pohled neviditelné. Menší subjekty pak mohou lépe razit myšlenku kooperace, soudržnosti uvnitř souboru a flexibilní komunikace interní i navenek. Budou se však možná potýkat s otázkou, v jakých prostorách (potažmo divadlech) chtějí hrát. Budou si vybírat jenom ta, která splňují ekologické normy?

Viackrát ste zdôraznili, že na ekológiu v divadle nemáme nazerať iba ako na recykláciu fundusu či šetrné svietenie, ale že ide o nový typ myslenia. Našli ste nejaké inšpiratívne príklady, ktoré sa ho snažia raziť?
Pro mě je inspirující konzistence a vytrvalost, objem v tu chvíli není zas tak důležitý. Fandím souborům i institucím, u kterých se do jejich programů dostává téma uprchlické krize, klimatické krize nebo sociální chudoby. Mrzí mě však, že jen málokdo toto filozofické a dramaturgické měřítko přetavil i do produkce a vlastního provozu, jako je výroba, PR marketing, fundraisingová kampaň a merchandising. Když se jich zeptáte, jak chtějí dosáhnout toho, aby jejich diváci za nimi jezdili ekologickou dopravou nebo jak oni samy chtějí cestovat po republice při svých zájezdech či putovním projektu, zjistíte, že o tom ani nepřemýšleli.

Koho pri týchto úkonoch školiť, aby sa environmentálne kompetencie presunuli z externých poradcov na konkrétne osoby vo vnútri organizácií a súborov?
Měla by to být zbrusu nová pozice, protože na ni musí mít daný člověk kapacitu. V současně nastaveném systému není lidských zdrojů nazbyt a mnohdy jeden zaměstnanec zastává vícero funkcí. Starat se tak o další nálož povinností už proto nejde. Myslím, že právě nedostatečná kapacita se odráží i do zdánlivě odmítavého přístupu k těmto změnám. Není to ani tak o změnách samotných, ale o tom, že lidé ví, že na ně už prostě nemají kapacitu.

„Během lockdownů jsme měli unikátní příležitost se na chviličku zastavit a otevřeně si říct, co chceme, aby s námi bylo.“

Oslovujú vás aspoň niektorí ako konzultantku a expertku na udržateľné divadlo?
Když jsem napsala knihu, neozval se nikdo. Možná jsem jenom předběhla připravenost institucí na podobné konzultace. Ostatně ani já sama jsem neměla zázemí, abych je mohla pečlivě vykonávat. I proto jsem nejdřív otevřela předmět na DAMU s názvem Ekologie a udržitelný rozvoj v divadle. Teprve teď jeví divadla o takové služby zájem, čímž se otvírá i možnost se tím živit.

Aký je o Ekológiu a udržateľný rozvoj v divadle záujem?
Předmět je dostupný pro všechny katedry DAMU a rok co rok se přihlašuje stále více zájemců. Možná je načase si promluvit i s FAMU a HAMU, jestli bychom nemohli něco podobného vymyslet specificky pro jejich obory. Doufám, že se podobný obor, nebo alespoň přednáška, objeví i na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Jsem přesvědčená, že rozvoj těchto oborů, přednášky a workshopy nás všechny budou stimulovat v utváření nových nástrojů, protože co se týče kupříkladu technologií, film je oproti divadlu napřed. Cílem mého předmětu je především ukázat, že ekologie neznamená jenom třídění odpadu, ale že jde o komplexní myšlení.

Dôležitosť tohto komplexného myslenia pandémia iba potvrdila. Divadlá sa však namiesto formulácie presných krokov utiahli do online priestoru. Sme vôbec na veľké zmeny pripravení?
Během lockdownů jsme měli unikátní příležitost se na chviličku zastavit a otevřeně si říct, co chceme, aby s námi bylo. Bohužel, zápas o diváka v online životě to trochu znemožnil. Divadelní ústav v Praze však měl cyklus přednášek o online šumu a otevíral i ekologické otázky virtuálního světa. I když možná ne všichni diváci jezdí do divadla auty, určitě všichni se na online představení musejí koukat skrz monitor a uhlíková stopa je zde nezanedbatelná. Divadla řešila přežití, zřejmě zpanikařila a bála se, že jestli ustanou a nebudou několik měsíců navenek nic dělat, přijdou o publikum. Přitom za tu dobu třeba belgické divadlo v Liège spustilo ve spolupráci se svými evropskými partnery několikaletý projekt, ve kterém budou experimentálně zkoušet, jak jinak se dá hotová inscenace přenést, aniž by se kvůli tomu muselo fyzicky cestovat. V Belgii se inscenace vytvoří a do detailů popíše do manuálu, který se pak pošle ostatním divadlům, a ty pak mohou dané dílo zrekonstruovat. Podobnou iniciativu teď vyvíjí i švýcarské divadlo Théâtre Vidy-Lausanne.

Úle a vzorka medu na streche NT v Londýne. Zdroj: National Theatre London
Úle a vzorka medu na streche National Theatre v Londýne. Zdroj: National Theatre London

Znamená to, že sa budeme musieť uskromniť aj čo sa týka medzinárodných mobilít, rezidencií či cestovania za festivalmi?
Pokud vám jde čistě o snižování vámi vyprodukovaných emisí, tak to může být řešení a můžete namísto tvůrců z druhé poloviny planety raději zvát lokální umělce. Jestli vám však přesto záleží na důležitých jevištních výpovědích (byť i z Austrálie), které mohou ovlivnit názory diváků, je potřeba hledat nové způsoby, jak je k nim dovézt, nebo vymyslet, jak dopravu a její dopady kompenzovat jinak.

Nebojíte sa moralizovania?
To přijde vždycky! Důležité je mít argumenty a dobře vědět proč, co a jak děláte a přestat s tou toxickou rétorikou, že to všichni a všude dělají špatně. Za deset let budeme díky tomu možná někde jinde.

„Můžeme to železo ještě jindy použít? Co se stane s tím plastem? Tohle všechno bude odpad? Proč chceme i plexisklo? Umíme najít alternativu?“

A kde budeme podľa vás?
No… doufám, že budeme ještě existovat. Snad bude za pár let normální, že při předávačce, kdy scénografové odevzdají návrhy scény a kostýmů, se bude automaticky myslet i na následné využití daného materiálu po derniéře. Můžeme to železo ještě jindy použít? Co se stane s tím plastem? Tohle všechno bude odpad? Proč chceme i plexisklo? Umíme najít alternativu? Takové opatření bychom mohli zavést okamžitě a nemusí nás to stát téměř nic. Vždyť ze začátku to může být spíš cvičení v uvažování o materiálech a postupně se třeba (doufejme) začne projevovat v samotné tvorbě a výrobě.

Pak také doufám, že se do budoucna změní některé zákony či vyhlášky, které různé aktivity brzdí. Jedná se třeba o darování nebo i o objednávání materiálů, a to hlavně u příspěvkových organizací. Například Opera ve San Franciscu každoročně otevře svoje sklady a jako blešák prodává, co může. Během let se z toho stala vyhledávaná společenská akce, které se účastní tisíce lidí. Ale vrátím se na začátek a zdůrazním potřebu o téhle věci mluvit. Pokud kompetentní osoby a úřady neuvidí, že je po změně skutečná poptávka, nestane se nic.

Přála bych si, abychom dále rozvíjeli i spolupráce, díky kterým se rozloží úkoly, kompetence a možnosti vzájemné pomoci. Některá divadla mají skvělé dílny, ale nemají kapacitu danou scénu demontovat a uskladnit materiál, který by se v budoucnu mohl hodit. Žádné z divadel si nemůže dovolit mít vlastní recyklační centrum a sklad, ale kdyby se jich několik spojilo, a to třeba nejen divadla, ale i různé kulturně-umělecké subjekty – to už zní reálněji a doufám, že za pár let přesně v této realitě budeme žít. Jestliže si budeme takovým způsobem pomáhat, uleví se nám.

Michaela Rýgrová

Michaela Rýgrová je česká produkčná, propagátorka participatívneho umenia vo verejnom priestore a najmä odborníčka na udržateľnosť v divadle. Vyštudovala Masarykovu univerzitu a pražskú DAMU, na ktorej v súčasnosti pôsobí ako pedagogička. Na Katedre produkcie Divadelnej fakulty AMU vedie seminár zameraný na témy udržateľnosť a ekológia v divadelných inštitúciách (najmä so zreteľom na jeho prevádzkové a produkčné dosahy). Je autorkou priekopníckej publikácie Udržitelné divadlo (2014), ktorou v Česku otvorila uvažovanie o súvislostiach divadla so životným prostredím. V súčasnosti spolupracuje aj s Národním divadlem, českým Divadelním ústavem a Nocí divadel na projekte Udr-život-elnost a nedávno sa v rámci Green Committee ETC (European Theatre Convention) podieľala na tvorbe „Zeleného kodexu ETC“.

Jakub Molnár

Absolvent Teórie a kritiky divadelného umenia na DF VŠMU v Bratislave a Divadelnej dramaturgie na DF JAMU v Brne. Je spoluzakladateľom študentskej platformy Ateliér 205 a šéfredaktorom časopisu Javisko. Okrem odbornej reflexie súčasného divadla sa venuje aj praktickej dramaturgii v externých spoluprácach s viacerými divadlami na Slovensku i v Česku. Zaoberá sa taktiež dianím v oblasti ochotníckeho divadla – je pravidelným členom festivalových redakcií a odborných porôt a napísal knihu o histórii ochotníckeho divadla v Tisovci T160VEC: Premeny divadla pod Hradovou.

Fond na podporu umenia

Výskumný projekt Divadlo v ére antropocénu ako hlavný partner z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.