Jana OrlováFyzický dotek se v době pandemie stal exkluzivním. Změnilo se, kdo a jak se nás může dotknout, hranice přímého mezilidského kontaktu jsou neproniknutelnější než na jaře minulého roku. Zvykli jsme si na to, že se tělesno ukrylo do intimity domácnosti. A přitom jeden z prvních festivalů, které proběhly živě, HYBAJ HO!, byl hlavně o těle, kontaktu, dotyku a blízkosti! Diváci, kteří pozorovali shluky dotýkajících se těl, si užili pravé lockdownové „porno“. Někdy hravé, jindy melancholické, někdy ulepené, občas překvapivé… Kontrast mezi hrstkou diváků (respirátory, povinné rozestupy, první dva dny navíc řezavý chlad prostupující nehybnými těly) a mezi živočišností a teplem generovaným aktivními a vzájemně propletenými těly vystupujících bez respirátorů byl enormní.
Co znamená tělo v digitální době, kdy jej zdánlivě nepotřebujeme? Je třeba jej ve stylu šedesátých let vzývat (Peter Šavel a kol: Kvint et sense)? Nebo si s ním raději naoko nevážně pohrávat (MIMOOS & ZDRUHESTRANY: Diaries of Touch)? Je tělo vězení (Marko Popović a Zuzana Psotková: Smrt Antigony) či pole pro genderové hrátky navazující na sedmdesátá léta (Karen Foss Quiet Works & ME-SA: Man shape Revised)? Nejnosnější je z mého úhlu pohledu právě hravý přístup, jehož lehkost vyvažuje sérií omezení posledního období a který umožňuje metaforický dialog uvnitř nás samých, skrze nějž znova zkoumáme a redefinujeme hranice svého osobního prostoru.
Za nejvíce inovativní v rámci programu letošního HYBAJ HO! považuji performanci Shssssh…It’ll Be OK kolektivu různě zaměřených umělců. Tato multimediální instalace vytvářela odlišnou realitu, dá se říct až liminální skutečnost a zkušenost. Divák „sešel do podsvětí“, aby přestal být divákem a stal se spoluaktérem, spolutvůrcem. Dělo se tak bez jakékoli silovosti, zcela přirozeně a nenápadně. Zapojení vícero smyslů posílilo efekt sbližujícího zážitku, ASMR zvuky zněly spíše jako mimozemská echa ze světa tam venku (nebo tam uvnitř). Taneční části se mi v tomto konceptu zdály nadbytečné, protože vracely návštěvníka instalace do role diváka a rušily dojem (a realitu) společného „výletu jinam“. Oceňuji práci s materiálem a jeho zvukovými kvalitami, stejně jako haptickou úroveň zážitku. V rámci dne se jakousi předehrou Shssssh…It’ll Be OK a taktilního zkoumání (nejen) řasokoulí stal meditativní workshop zaměřený na vrstvení kamenů na sebe s Martinou Hajdyla Lacovou a Danielem Račkem. Účastníky workshop naladil na vnitřní prožívání. Sisyfovské snažení bylo přetaveno v úhlednou zenovou zahrádku.
Toto přirovnání dost možná sedí i na celý festival, který proběhl v náročné době a v náročných podmínkách. Organizátoři a umělci se toho však nezalekli, což bylo rozhodující. V sobotu dopoledne vysvitlo slunce a existenciální podtón byl ten tam. HYBAJ HO! rozhodně rozkryl více otázek než odpovědí. Ty nejpalčivější se týkají tělesnosti v aktuální situaci, osamělosti, potřeby doteku, přiblížení se, intimity fyzické i emoční. Znamená od nynějška dotyk víc než jen dotek?
