Tereza KubalováAutentické prozření
Jedním z festivalových míst byl tento rok i Rosenfeldův palác, jehož honosná stavba oplývá bohatou výzdobou a venkovní zahradou. Zahrada tohoto paláce byla v první den „propůjčena“ performerkám Evě Priečkové a Zuzaně Žabkové na uvedení jejich tanečního duetu Weak Women. Umělkyně skrze performanci zkoumají momenty totálního vyčerpání, zoufalosti a frustrace. Zatímco se v současném umění často zdůrazňuje síla žen, dílo přináší do popředí právě tyto slabé okamžiky. Ukazuje, že i slabost je součástí naší reality, kterou není třeba skrývat nebo zkreslovat. Právě v přiznání naší zranitelnosti se nachází skutečná odvaha. Nedílnou součástí performance je hudební tvůrkyně Antonia Beeskow, která živě vytváří akustický doprovod tanečnicím. Nicméně před zahájením události se performerky omluvily za její nepřítomnost z důvodu fyzické a psychické únavy. Nepřítomnost Beeskow byla mementem vztahujícím se k důležitosti duševního zdraví a rizik spojených s přetížením. Není třeba potlačovat své emoce, ale naplno je přijmout a dovolit si je procítit. Zároveň dopřát si odpočinek je privilegiem, které si nemůže dovolit každý, jak tanečnice také zmínily ve svém úvodním projevu. Zahrada paláce v podvečerním času při zapadajícím slunci s doprovodem ptačího zpěvu evokovala harmonický obraz klidu, pohody a krásy. Tanečnice nenarušovaly tuto atmosféru, ale citlivým způsobem do ní vkládaly i kontrastní – autentické emoce.
Druhým výrazným festivalovým prostorem je Nová synagóga, v níž kromě jiného poslední festivalový den zatančila své sólo Bodies in Progress Martina Hajdyla Lacová. Performance tematizuje posvátnost těhotenství a úlohu matky. Na Kiosku to bylo předposlední uvedení projektu, který byl naplánován od dubna do července (mezi 22. a 38. týdnem těhotenství). Dílo je unikátní díky celému procesu, který zviditelňuje jak fyzickou proměnu performerky, tak způsob jejího tanečního projevu v důsledku vývoje těhotenství. S měnícími se tělesnými predispozicemi se postupně objevovala i tíže v pohybu. Performance v závěru vyústila v komunitní setkání, při němž tanečnice rozlévala čaj divákům v hledišti. Čajový rituál symbolizoval moment sdílení a péče, což je klíčovým aspektem mateřství. Performance ztvárňuje komplexní proces cesty a proměny těla při přijetí nového života. Osobitý přístup Hajdyla Lacové tak do diskurzu přinesl silnou výpověď o společenských aspektech týkající se psychické přípravy na těhotenství, kde se žena nachází na pomezí křehkosti a posilování svého vztahu k vlastnímu tělu.
Mezi další performativní událost, v níž jsem nalézala aspekt autentičnosti, byla videoperformance mladého studenta pražské DAMU Karola Fila Dobre už bolo. Prostřednictvím projektu nás nechává vstoupit do osobních setkání s jeho dědou. Během běžných konverzací, sledování televize či výpomoci na zahradě se odkrývá složité spojení mezi těmito rodinnými příslušníky. Videosekvence jsou přerušovány psanými výpověďmi Fila, který upřímným způsobem komentuje dané situace. Účelem projektu je představit střet mezi mladou a starší generací, odlišné vnímání a přístup jak v rámci vztahových vazeb, tak politického úsudku. Oba mají své zásady a hodnoty, které nakonec rozdělí jejich cestu. Videoperformance se skládala z audiovizuálního obrazu a performativního aktu Fila, který byl po celou dobu přítomen. Během projekce vytvářel „pole“ ze stonků ječmene, které upevňoval plastelínou. Na závěr se do tohoto pole uložil. Stonky jsou křehké a jemné, musí s nimi zacházet opatrně. Tímto gestem charakterizuje jejich rodinnou vazbu, která je na pokraji zlomu.
Svoboda projevu
Kiosk udržuje diváky v pohybu. Záměrně se jistá část programu konala v exteriéru a bylo potřeba na ni vynaložit určité fyzické úsilí. Návštěvníci zároveň tak měli možnost prozkoumat zákoutí Žiliny a seznámit se s jejím prostředím. Součástí programu byla performativní procházka umělecké skupiny MFK Bochum s názvem SONIC HIGHWAY. Tento site specific projekt odhaloval žilinskou krajinu u obce Lietavská Lúčka se závěrečnou zastávkou u dosud nedostavěné dálnice D1. Cestou do obce byli návštěvníci nabráni autobusem a poté vysazeni vstříc hodinové túře, kde byli doprovázeni performerkami a performery. Ti se vynořovali z různých míst nebo předem vyčkávali na daných stanovištích. Procházka klidnou a tichou krajinou představovala meditativní očistu a spojení s přírodou. Účastníci měli také příležitost seznámit se navzájem při popíjení piva a konzumaci občerstvení připraveného tvůrčím tímem. Ticho místy narušovala elektronická hudba či folkový zpěv. Performativní procházka byla manifestací za svobodu této krajiny, do které invazivně zasahuje moderní civilizace stavbou dálnice. Výhled na vzdálenou Malou Fatru s monstrózní betonovou konstrukcí v popředí připomínal snímek z postapokalyptického filmu. Performeři a performerky volají po uznání hodnoty krajiny a odmítají přijmout její destrukci způsobenou lidskou činností. Svou výpověď zvěčňují grafickým nápisem „Enjoy the silence“ na jedné z betonových zábran.
Otázky svobody projevu se dotýkala také performativní přednáška Alex Adama Draguna, která zobrazuje průběh seznámení s neidentifikovaným vyhořelým dramaturgem. Zároveň tento projekt přibližuje dětskou divadelní herečku, která byla náhodným způsobem vybrána, aby simulovala dramaturga, jehož anonymita má být prozatím zachovaná. Performativní přednáška proběhla dvakrát v průběhu pátečního odpoledne, a to ve dvojím provedení – přednášejícího přítele dramaturga Mária Drgoni a samotného Adama Draguna. Prezentace vyvolává několik otázek, na jejichž odpovědi si musíme počkat do nadcházejícího roku, kdy by se mělo uskutečnit finále projektu. Kromě zábavné formy se přednáška dotkla otázky svobody tvorby. Anonymní dramaturg, který pracuje pod institucí, touží po nezávislosti a možnosti tvořit to, co ho naplňuje. Jeho frustrace pramení z této situace, což odráží politické zázemí jak na Slovensku, tak v Česku, kde je podpora umělců nedostatečná a mnohdy závisející na politických prioritách.
Hlavní performativní linii festivalu také doplňuje hudební program, na němž si mou pozornost získal Miroslav Tóth a jeho soubor Dystopic Requiem Quartet s projektem Nemiesta. Prostřednictvím hudby zachycují atmosféru a pocity, které v nich vyvolávají nedostavěné nebo opuštěné stavby či lokality. Koncert se odehrál na netypickém místě – v prostředí benzínové pumpy při potravinách Tesco, což vystihuje obecnou experimentální práci souboru. Koncert charakterizovalo originální zvukové provedení, které kombinuje smyčcové nástroje – housle, violu, violoncello – s živě mixovanou elektronickou hudbou. Poslední píseň byla věnována lidem postiženým válkou, čímž soubor vyzývá k zamyšlení se nad významem svobody. Zároveň otevřeně vyjádřil svůj odpor vůči násilí.
K tradičnímu návratu ke slovenským kořenům se ve svém festivalovém vystoupení vracela skupina PiNKBUS, složená z queer umělců a umělkyň. Předvedli zábavnou show, která udržovala návštěvníky ve stavu neustálého úsměvu a nadšení. Ocenila jsem propojení folklórní hudby s kulturou novou současného trendu drag queens show. Byli jsme tady svědky boření hranic a stereotypu, při němž byla zachována kvalita lidového zpěvu za doprovodu typických hudebních nástrojů, ale rovněž se prolínala s novými tanečními styly. Skupina cílevědomě přibližuje LGBT komunitu a vytváří bezpečnou platformu pro všechny, kteří se cítí být vyloučeni ze společnosti. Jinak to nebylo ani na Kiosku.
Odzrcadlení pravdy
Má čtyřdenní jízda s Kioskem byla plná seznamování – ať už z hlediska navazování kontaktu s účastníky festivalu, či se slovenskou nezávislou scénou, tak se samotnou Žilinou. Oceňuji, že festival zvolil heslo určující výběr účastníků a dramaturgickou linii. Namísto roztříštěné ukázky performativního umění si pořadatelé ujasnili, jaké otázky a názory chtějí nechat zaznít v prostoru. Jelikož byl program velmi bohatý, cítila jsem potřebu zúčastnit se co nejvíce událostí. Proto je skvělé, že dramaturgická strategie se snažila o takové časové rozvrhnutí, aby nedocházelo k častému překrývání jednotlivých programů.
Předností festivalu je podpora a zviditelnění nezávislé slovenské scény, v níž je ceněna inovativnost a kreativita. Jednotlivé performance autentickým způsobem odrážely realitu, zdůrazňovaly svobodný projev v uměleckých výstupech i jejich širší společenský význam, včetně podpory minoritních skupin. Festival kriticky zkoumal konzervativní chování, zaměřoval se na otázku ochoty změnit se a navzájem si naslouchat. Organizátoři vycházeli z dlouholetých slovenských tradic a historického zázemí, zároveň ale vybízeli k přehodnocení těchto zvyklostí a jejich začlenění do nových souvislostí. Snažili se také reflektovat komplikovaný vztah mezi civilizací a ekosystémem a snahu o obnovení rovnováhy a propojení s přírodou. Performeři zobrazovali své pravé já. Namísto zkreslování reality sdíleli skutečné pocity a stavy.
Kiosk utvořil komunitu lidí, která přichází s určitými nároky a vlastními potřebami. Festival musí vzít v potaz zkušeného diváka, který je připraven kriticky reagovat. Vnímala jsem specifikum své pozice „nováčka“, který může být součástí této komunity za předpokladu ochoty se vzdělávat a naslouchat. To vše je totiž potřebné k tomu, aby se vytvořil bezpečný prostor pro blízké střetnutí.
Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová
