Viktor HájekPodnázvem festivalu – 78. ročník Milana Adamčiaka – vzdává organizační tým, jako každý rok, hold všestrannému konceptuálnímu umělci, výtvarníku, performerovi a autoru experimentální aleatorické hudby, který v této oblasti strávil své poslední roky.Kurátory, hlavními organizátory a zakladateli JAMy jsou Eva Vozárová a Fero Király tvořící pod hlavičkou združenia ooo. Jejich projekty se všechny nějakým způsobem pojí se zvukem a otevírají podnětná filozofická, přírodovědná či ekologicko-politická témata. Dramaturgicky je každý ročník pojat ze široka. Program je vystaven kolem jednoho hlavního konceptu, který je dále reflektován takovými formami, s jakými přijdou pozvaní hosté. Tito účinkující jsou často hudebníci, performeři, výtvarníci a další pracovníci v kultuře. V diskusích tenhle rok samozřejmě nechyběla témata aktuálního politického dění na Slovensku. Témata, loga a odkazy na hnutí Otvorená Kultúra! a iniciativu Kultúrny štrajk! se tu hlasitě, symbolicky nebo skrytě prolínala celým hlavním i doprovodným programem.
Banská Belá a Banská Štiavnica, mezi kterými se návštěvníci během události přesouvali, byla kdysi důležitá hornická města známá výskytem zlatých a stříbrných rud. Po hornickém průmyslu v krajině zbylo množství unikátních nazelenalých vodních ploch – takzvané tajchy, které od 18. století sloužily jako zdroje energie pro těžbu. Dnes je oblast na seznamu UNESCO, a v tom důsledku se potýká s pozitivními i negativními dopady sezónního turismu. Místní ekonomika turismu a s ní spojená turistická bublina byla, alespoň během JAMY, částečně kompenzována udržitelnými praxemi založenými na oboustranné spolupráci s lokálními obyvateli a podniky, návštěvou ne zcela typických míst nebo upozorňováním na místní ekologické, politické či sociální patologické jevy.
Potrava pro uši a přirozené ladění
Dominantním zážitkotvorným médiem byl rozhodně zvuk. Program byl protkán všemožnými hudebně-akustickými představeními a ani v jednotlivých mezičasech a meziprostorech nebylo tak úplně ticho. Implikovanou součástí projektu byl takzvaný soundscape. Tímto pojmem se označuje akustické vnímání jistého prostředí nebo krajiny. V soundscape má každý zvuk svoji roli. Všechny fenomény ruchu dohromady skládají unikátní akustický ekosystém, který může podnítit fascinující nové poznání o charakteru místa. Virtuální součástí programu byl soundscape projekt, který po dobu trvání akce živě přenášel veškeré ruchy okolí festivalového zázemí budovy Vila Bela na online platformu Locustream.
Letošní ročník JAMY byl koncepčně dedikován přirozenému ladění. Dirigent a skladatel Matej Sloboda ve své přednášce srozumitelně a za pomoci trefných ukázek vysvětlil, jak se liší od běžného, takzvaně rovnoměrně temperovaného ladění. V přirozeném, nebo také čistém ladění je rozdíl mezi dílčími tóny dán intervalem v poměru celých čísel (například poměr frekvencí tónu o oktávu rozdílných je vždy 2/1). Proto souzvuk několika tónů vytváří z hudebního hlediska pro lidský sluch zvuk harmonicky sladěný. Na druhou stranu u temperovaného ladění, které je standardem v moderní hudbě, je poměr dán konvencí založenou původně na praktičnosti a kompromisu usnadňujícím transpozici (u vyšších tónů je proto poměr mezi oktávami odlišný).
Dva projekty, které se fenoménem ladění zabývají, představila americká hudební skladatelka a violinistka Catherine Lamb. Ta s účastnictvem během workshopu vytvořila představení Energetic Arrows. Během asi desíti minut mladí performeři a performerky uspořádaní v kruhu vokalizovali, improvizovali a vzájemně si odpovídali na zvyšování či snižování tónu ostatních vystupujících. Druhý projekt se odehrál v majestátní přes sto let staré budově spojené školy Samuela Mikovíniho, zde Cathrine Lamb provedla sólo hru pro violu, hlas a elektroniku. Dalším úchvatným zážitkem byl koncert EnsembleSpectrum, který v banskoštiavnickém evangelickém kostele pod taktovkou Mateje Slobody zahrál koncert Flow of the Static Sound. Autory jednotlivých skladeb byli americký skladatel a muzikolog James Tenney a kanadská experimentální skladatelka Chiyoko Szlavnics. Během koncertu si autoři pohrávali s různým laděním, netradičními nástroji i syntezátory zvuku. Většina z odehraných skladeb žánru moderní vážné hudby byla slovenskou premiérou.
Symfonie smyslů
Programem všech dní se prolínaly různé přednášky, diskuse nebo projekce. Hned jako první, svým způsobem iniciační bod na programu byly Príbehy pre vnútornú potrebu. Promítaný dokument uvedl účastnictvo do kontextu kraje prostřednictvím retrospektivy dětství místního rodáka. Zazní zde informace, že se u nich doma nacházela takzvaná „jama“, ve které se skladovaly brambory. Možná proto taky projekci zpříjemňoval pečený „welcome zemiak“.
V programu se vyskytovala i linka performativních představení. Duo umělkyň Bára Raklóri a Lucia Gregorová Stach si v malém hájku poblíž kulturně-turistického centra Hájovňa připravilo poetickou situaci, ve které se neslo představení s názvem Halgato pre dva lieviky. Diváci se stali součástí participativního přenášení a předávání škatule. Z jejího víka koukal malý trychtýř, ze kterého se ve smyčce ozývala pradávná melodie. Objekt byl nakonec rituálně pohřben pod zem, takže po něm zbyl jen na povrch vyčnívající trychtýř, který stále stejnou melodií propojoval náš svět přítomnosti se světem ztraceným v prachu a zemině.
V plenéru na kopci u osamělé borovice nedaleko hájovny proběhla „prostorová zvuková instalace s performativním potenciálem“ s názvem Sieťovanie. No strings attached. Autorka Celestína Minichová postupně zvala diváky ke spolupodílení se na zvukové krajině. Poté byli dovedeni k instalovaným objektům v krajině, dostali instrukce typu: brnkejte na struny, zapleť se do provázku. Zastavení trvalo asi čtvrt hodiny, během které všichni měli čas zaposlouchat se do prostředí Štiavnických vrchů.
Choreografka Petra Fornayová se svým synem, talentovaným cellistou a se šesti dobrovolnicemi z řad návštěvnictva nazkoušela krátkou performanci Sevenwomen. Název kopíruje pojmenování florou zarostlého místního odkaliště. Myšlenkově představení odkazuje na legendu o rytířích spících v nedaleké hoře Sitno, kteří mají vyrazit na pomoc národu v nejtěžších chvílích. Z vrcholu Sedem žien, tohoto úložiště těžebního odpadu, kde vyloženě prosperuje Amanita muscaria, se alespoň na krátkou pomíjivou chvíli stala naděje na příchod lepších časů.
Konceptuální umělec Erik Sikora alias Džumelec si připravil performativní přednášku o svém několik let probíhajícím projektu Džura. V poslední době byl totiž fascinován dírou v zemi, bývalým vstupem do dolu uprostřed lesa. U podobného vstupu do dolu nedaleko Banské Štiavnice tak účastníkům s pro něho typickým elánem odprezentoval, jak se od původního vábení medvědů dostal k přespání v této struktuře, k „lyrické“ cestě do středu země nebo smažení kurkumových palačinek.
Vizuální umělec a pedagog na bratislavské VŠVU David Koronczi s kolektivem vymyslel hodokvasový rituál Hovoriace bruchá a tráviace oči. V téměř neprůhledném šeru se všichni shromáždili do kruhu, kde dostali kalíšek s horkým vývarem. Úkolem bylo přeposílat si s dalšími účastníky mramorové vajíčko a na krátkou chvíli mu symbolicky předat část svého životního tepla. Když vajíčko udělalo úplný okruh, nastal čas na prezentaci slavnostní tabule. Esenciální přísadou pokrmů byly samozřejmě brambory a další místně dostupné potraviny.
Velkým finále letošního ročníku JAMA se stal apotropaický rituál Pharmakon. Ukrajinská umělkyně Kasha Potrohosh se typově stylizovala do místní bosorky a skrze recitaci babských rad zpracovaných v bulvárním časopise sesílala kouzelné proklamace. Všechna zaklínadla byla stereotypními radami, které namísto toho, aby nabourávaly stávající genderově nespravedlivý, androcentrický establishment, jak se od čarodějnictví a magie očekává, ho ve svém důsledku podporovaly.
Po celou dobu byly přitom stále přítomné různé performativní prvky, jako je vytváření komunity, společné jedení a pití, a samozřejmě důležitá součást veškerého programu bylo společné cestování. Symbolem cestování je TARDIS, která se bez dalšího kontextu zjevila poslední den ve Vile. Stroj pohybující se časem a prostorem se zhmotnil v podobě připomínající předělanou udírnu, nebo kadibudku díky malíři Dominiku Hlinkovi.
78. ročník Milana Adamčiaka byl událostí plnou putování a myšlenkových podnětů. Typickým prvkem všech programových bodů byla prchavost, ať už to byla prchavost okamžiku, tónu nebo snad atmosféry či nálady. Zvlášť silným zážitkem byly procházky dechberoucí místní krajinou. Počasí se vydařilo, a dokonce se pro jednou česká výprava na slovenské vrchy obešla bez nutné asistence horské služby.
Spekulace závěrem
Závěrečné zamyšlení bych rád věnoval jazykovým hrám, které organizátorstvo s diváky hraje. Oba názvy, jak ooo, tak JAMA jsou hříčkou, hrou se zvukem, tvarem a významem. Sémiotik Roland Barthes ve svém eseji Mytologie navrhl rozložit znak na základní komponenty: denotaci (slovníkový význam), konotaci (běžný kontext, spojení s dalšími znaky) a mýtus, který vychází z konotací a vypovídá o hodnotovém, často skrytém, ale podvědomě přijímaném významu v rámci dané společnosti. Pokud bychom tedy analyzovali tyto dva enigmaticky se jevící znaky, zjistili bychom, že na úrovni denotace nemá smysl listovat slovníky při hledání tří samohlásek ooo. Oproti tomu slovo-znak jama má mnoho významů. Primárním denotátem je ten fakt, že jde jednoduše o značku, kterou Milan Adamčiak podepisoval své grafiky a kresby. Ve slovníku by se daly najít další významy související s naší událostí: díra v zemi obecně, svislá šachta vedoucí na povrch využívaná v hornictví, hrob, nebo kotlina.
Na úrovni konotace se ke slovu jama nabízí slovo „jam“, označující jednak hudební improvizaci, ale také škrobovitou hlízu, brambor (nejčastěji batát), který se v nejrůznějších úpravách prolínal od začátku do konce letošním programem. OOO může zase někomu evokovat pojem objektově orientovaná ontologie. Jde o myšlenkový směr hlásící se ke spekulativní filosofii a předpokládající existenci věcí, entit či konceptů nezávisle na člověku – obecně prvek, který je typický pro autorský rukopis tohoto kolektivu. Dále samo O, jako grafický znak evokuje prázdno-jámu, nic ohraničené od jiného nic.
Na úrovni barthesovského mýtu by se o obou znacích dalo spekulovat, že se za nimi skrývá jistá záměrná hříčka. Autorský záměr skrze hravost či neurčitost vysílá intelektuálně provokativní signály. Můžou tak využívat tento mechanismus, kterým mýtus budí dojem jisté anonymity, nenápadnosti a opaku bulvárnosti, který neodhaluje svoji podstatu a záměr.
Odborné korektúry: Katarína K. Cvečková
Jazykové korektúry: Martina Ulmanová
