Text vznikol ako výstup workshopu Píš, ako tancujú 2024.
Prekarizovaná vyčerpaná ženská těla můžeme na ulici potkávat každý den, stejně jako v umění. S myšlenkou tlaku společnosti na ženské tělo a jeho výkonnost, společně se současnou otázkou prekarizace práce v nezávislé umělecké scéně pracovalo i tvořivé duo Eva Priečková a Zuzana Žabková. Jejich performance Weak Women vznikla pod brněnskou zónou pro nezávislé umění Co.Labs a premiéru měla 19. 12. 2023, tedy přes půl roku před uvedením na Kiosku.
Jedním z nejsilnějších nástrojů jsou právě jejich unavená těla, která to fyzicky nedávají najevo, a také jejich protrhané kostýmy. Performerky se v první části do sebe zaplétají a postupně se jedna druhé stávají oporou svými pažemi či stehny. Velmi pomalé pohyby korespondují s noisově recitační hudbou a místy mají až meditativní účinek, který by mohl diváctvo podvědomě dostat do stavu rezignace, nevnímání ruchu okolí, stejně jako při pocitu úplného vyčerpání. Vzájemné proplétání se je umocněno doslovným vniknutím do sebe za pomocí kostýmů, které v sobě mají kulaté díry, přesně tvarované pro končetiny. Často nepřirozené pohyby těla, podpořené splynutím, stírají hranice mezi těly a na omezenou dobu se stávají jedním. Napojení se průběžně proměňuje, až se těla oddělují a nachází si jako podporu tělesa jiná. V tomto případě malé kvádry, nápadně připomínající cihly, které nahrazují vzpěrnou silu končetin. Výměna lidské síly za tu materiální může fungovat až na rovině i citového sdílení. Přesto, že sdílení traumatu s lidmi vzájemně je zásadní, tak má své limity. Stejně tak jako fyzické tělo má své hranice. Cihly, potažmo jakýkoliv materiál, mohou dopomáhat k vzájemné péči a prevenci i před tímto typem vyčerpání.
Pomalé pohyby později vystřídá vniknutí performerek do prostoru hlediště společným během. Až křečkovité obíhání v kruzích vede k opětovnému rozpojení těl. Následná akce, připomínající narážení do zdi či toreadorské zápasy s býky, obsahuje běh performerek proti sobě a vede k opětovnému spojení. Běh, jako takový, bývá častým nástrojem až rituálního prožívání traumatu. Akt běhu, vedoucí k fyzickému vyčerpání, může napomoci záměně psychické bolesti za fyzickou a opačně. Stejně tak může vést až ke katarznímu účinku a uvolnění. Celková tělesná náročnost během performance neasociuje únavu, potažmo blízké vyhoření, ale úlevu, čímž ani na publikum nepůsobí performance ve výsledku tísnivě, naopak uspokojivě.
Celé dílo je provázeno repetitivností a napětím různého typu. Třeba napětí mimiky, která udává performanci důraz a bezeslovný, velmi konkrétní, popis i pocit. Možné interpretace se tím poměrně rychle uzavírají, což bylo na Kiosku určitě posilněno absencí třetí, zásadní osoby, a to hudebnice Antonie Beeskow, která nemohla dorazit právě z naprostého vyčerpání. Ta v původní verzi performance tvoří hudbu přímo na scéně. Paradoxně tím podpořila téma a naplnila ho na fyzicky nepřítomné rovině.
Pocit sloučení, komunitního prožívání, byl pro performerky zásadní i v průběhu vzniku díla. Stejně tak jako je zásadní pocit kolektivního prožívání traumatu. Najednou spojená síla nefunguje pouze ve propojení performerek, ale i v napojení se s diváctvem. To probíhalo již před začátkem představení, kdy oznámily, že jejich hudebnice nebude přítomna. I když se jednalo o informační zprávu, tak od začátku vytvořilo předem danou komunitu a posilnilo její cítění tématu.
Přesto, že dílo tematizuje ženské vyčerpání, tak svým vizuálem působí až hřejivě. Tyto pocity vyvolává na několika rovinách. Jednou z nich může být růžová barva, přičemž i objekty na scéně společně připomínají vagínu, jakožto jeden z prvních domovů. Performerky často navazují oční kontakt, který graduje na konci představení a přesto, že cílené „zírání“ do očí bývá často nekomfortním, tak zde vytváří až familiární pocit. Extenze těla nevzbuzuje vysílení, ale naopak uspokojení, že z toho všeho lze uniknout. Vyčerpání a únava se zde stávají právě tou sílou, kterou Eva Priečková a Zuzana Žabková předávají. Již několikrát zmíněné napětí se přetváří v úlevu a naopak. Tato neustálá oscilace udržuje diváctvo v pozornosti a příjemné tenzi.
Koncept a performance: Eva Priečková, Zuzana Žabková
Hudba: Antonia Beeskow
Light design: Bohdana Sýkorová
Kostýmy a scénografie: Nik Timková, Vojtěch Hlaváček
Produkce: Klaudia Klembarová, co.labs Brno
Projekt workshopu Píš, ako tancujú 2024 z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
