Text vznikol ako výstup workshopu Píš ako tancujú No. 4 (Kiosk 2019).
Výstup neprešiel kompletnou redakciou.
Claude Debussy zkomponoval impresi z Mallarmého eklogy Faunovo pozdní odpoledne. Václav Nižinskij se stal faunem, dnes neodmyslitelnou součástí Debussyho symfonické básně. Nyní na ně navazuje Martin Talaga. Variace na impresi? Imprese z imprese?
Na volné ploše leží seschlé větvě, obraz přírody osvícený studeným světlem horizontálně orientovaného reflektoru. Talaga vklíněný do centrální z nich zatím ještě spí, doposud se neprobudil do svého snu o Faunovi. Za malou chvíli začíná jeho tělem proudit napětí, prostupuje jím od konečků prstů na nohou až k pažím, které se v ostrých úhlech zanořují hlouběji do kůry. Je její organickou součástí, stává se součástí obrazu přírody. Náhle vymrštěn do volného prostoru zůstává chvíli strnule ležet, než do hry vstoupí první tóny Debussyho symfonické básně.
Talaga se stal Faunem, v neustálém údivu zkoumá své nahé tělo, proplétá se jím stejně jako před pár momenty jednotlivými větvemi, jako by se jím kdysi proplétal Nižinský. Vytváří obraz Nižinského, cituje více než sto let starou choreografii, tvoří na ni variace. Udržuje neustálé napětí a zamrzá v jednotlivých pózách stejně, jako kdysi Nižinský zamrzl coby Faun na fotografiích. Zvedá ze země kusy větví, které se stávají součástí jeho těla, tu jako prostředek k většímu vzepjetí do výše, tu jako falus nebo ocas. Pokusí učinit svou součástí také vysoké kozačky. Ale neúspěšně, protože jsou umělé, vyrobené lidskou rukou, nepřirozené.
Každou z větví nakonec odloží zpět na zem, napojí je na sebe, a bere do ruky dřevěnou sopránovou flétnu. Zprvu nesmělé tóny nahrazují Debussyho symfonii a melodie je postupně komplikovanější. Hudba jde ruku v ruce s pohybem, flétna se spojuje s performerovým tělem jako jeho další článek. Talaga se zběsile točí, až nakonec dopadá na záda zpět do úvodní polohy, tělo ustupuje hudbě a dochází k téměř orgasmickému vyvrcholení, mnohem popisnějšímu než toho Nižinského. Doposud éterická bytost definitivně nabyde na fyzičnosti a s nervózním úsměvem odbíhá pryč.
Navzdory tomu, že se Talagův Faun nachází tady a teď, nemůže, nebo se možná nechce oprostit od svého předobrazu, pohybem klouže po povrchu impresionistické hudby. Ve své performanci se nesnaží o určité poselství, o nějaké činy, tvoří obrazy, zachycuje dojem, impresi z Faunova odpoledne plného fetišistického úžasu nad sebou samým.
Projekt workshopov Píš ako tancujú z verejných zdrojov podporil Fond na podporu umenia.
