Matěj Nytra: Rozhodně ne směrem k jednoznačnosti

V podzemnom priestore obchodnej pasáže Alfa v Brne sídli už niekoľko rokov vcelku malé, no o to významnejšie HaDivadlo. Jeho dramaturgom a zároveň i spoluautorom najnovšieho projektu 68, ktorý jednoznačne zapadá do sezóny s názvom Věčný návrat – Krize budoucnosti, je Matěj Nytra. Spoločne s režisérom Janom Antonínom Pitínským vytvorili inscenáciu, ktorá prepája udalosti roku 1968 v Československu s udalosťami vo Francúzsku, ale i so súčasnou situáciou v Európe, a svojím charakterom prekračuje hranice spomienkovej slávnosti.

Zo všetkých „osmičkových“ rokov si HaDivadlo na umelecké spracovanie vybralo práve rok 1968. Myslíš si, že sú pre súčasnosť práve udalosti, ktoré sa odohrali tento rok, najsymptomatickejšími?

Během sezonního cyklu Věčný návrat – Krize budoucnosti se jednotlivé projekty vázaly i k dalším výročním fenoménům. ’68 je jen záměrně plakátově nejdoslovněji přivinutý k tomuto „heslu 68“. Jde právě o paralelu konfliktu mezi aktivizací menšiny a letargií větší části evropské společnosti. Atmosféra takto rozpolcené situace trvá a dále se vyhrocuje, zatímco kolem dokola hoří letní teploměry a ledovce tají. Nedaří se však globálně komunikovat možnosti řešení. Země umře: coming soon. Dramaturgický plán se celý rámcově dotýkal především motivu krize budoucnosti a konkrétní příležitosti osmiček či sedmiček a devítek k tomu slouží jako odrazové můstky. Žádný projekt neměl za cíl být jenom retro-vzpomínkou, rekonstrukcí či dokumentárním divadlem o něčem, co se neobtiskuje do dnešních a příštích dní.

Ako to, že v inscenácii s názvom 68 nevidíme žiadne tanky?

Někdy tam tanky vidím, nebo něco podobně ikonického, protože předsudečným obrazům se při jejich ataku mnohdy nedá vyhnout. Jindy vidím barikády na univerzitách, poučené citační tagy (bannery, plakáty, transparenty) a svůdný ruch „výročních“ protestů, které se dály letos v květnu v Paříži. Padesát let poté, ale „stále zde“, jak se mezi studenty v Nanterre a na Sorbonně záměrně psalo a jak jsem to stihl zahlédnout při návštěvě na konci května. Jádro projektu ’68 pojednává o tom, jak zobrazit podoby současného občanského dění v Evropě skrz kontakt či konflikt s historií, která před půlstoletím třásla jistotami. Radikální vliv na reakce i náladu společnosti, na politické změny, přírodu i umění – to celé je samo rázné jako tank.

Inscenácia 68 mala byť súčasťou minulej sezóny s názvom Věčný návrat – Krize budoucnosti. Pre chorobu režiséra Jana Antonína Pitínského premiéra „pretiekla“ do ďalšej sezóny. Zámerne hovorím o pretekaní, keďže ty sám si počas dramaturgického úvodu k inscenácii použil toto slovo nielen v súvislosti s preloženou premiérou, ale aj so súčasnou situáciou v Európe. Zaoberá sa aj samotná inscenácia týmto problémom?

Spolu s Čevengurem, který měl premiéru na konci září, inscenace ’68 do cyklu Věčný návrat – Krize budoucnosti regulérně patří, jen právě celý blok příznačně přetekl i do aktuální sezony s tématem Práce. Odsun finální verze ’68 lze zpětně brát jako výhodnou příležitost – jako něco, co se přihodilo nad plán, ale co sbližuje tvoření inscenace s průběhem dějin, do nichž často zasahuje osudově nevysvětlitelný faktor. Klíčové bylo, že jsme v létě už mohli znát pointu studentských protestů z letošního jara, a tedy vědět o konci příběhu, který je vůči tomu výročnímu, při vší umírněnosti, identický (stávky byly potlačeny, francouzská policie a Macronova vláda zasáhly bez potíží, studentům začaly prázdniny). Stejně jako v roce 1968, odolali. Během letních rozhovorů s režisérem bylo důležité utřídit si, o čem má obraz daného tématu vypovídat směrem k budoucnosti, jestliže nám už nepůjde o přímé zachycení výroční paralely, jak bylo cílem, když jsme chtěli premiéru původně stihnout symbolicky 1. května. ’68 v zářijové verzi se dotýká zhodnocení celé průběžné cesty, kterou společnost pod stínem deziluze po nevítězném protestu další dekády zdolávala. Pracovali jsme na koncepci „označení receptu“ – nabídnutí plánu, co ještě lze, za potenciálního stavu rezignace či apatie, individuálně dělat a o co se opřít i jako společnost.

Jednou z emblémových viet inscenácie sa stala dôležitá myšlienka parížskych protestujúcich študentov z roku 1968: „Všetku moc imaginácii!“ Režisér Jan Antonín Pitínský je známy práve vysokou mierou imaginatívnosti. Je inscenácia, ako výsledok tohto spojenia, ešte „čitateľná“ pre diváka?

Imaginací myslíme latentní super-schopnost každého člověka odstavit bariéry a neautocenzurovat se příliš. „Obrazivé já“ může možná ještě domyslet svět, společnost, politiku, Evropu, ekologii, post-kapitalistickou krizi, budoucnost. Může přijít na něco, co bude novou, třetí cestou. V reálném dějinném příběhu jde o motiv střetu dvou zatížených dominantních ideologií, mezi kterými jako by neexistoval prostor pro jinou, záchrannou třetí cestu. My se trefujeme na určitou hranici faktu, že opakované pokusy mohou vždy vést pouze k virtualitě, snu, vizi, iluzi, bez reálné šance na zhmotnění. Pitínského múzické postupy a obrazivá řešení třeba nemají jeden zřetelný významový výklad, ale zároveň diváka, tedy „čtenáře“, jakkoli dogmaticky či násilně nemanipulují a spíš jej podněcují ke svobodě a vlastní imaginaci.

Vymedzujúce „tak alebo tak“ je ďalšou neustále sa opakujúcou a dôležitou vetou v inscenácii. Nie je však túžba po jednoznačnosti základnou črtou človeka?

Když má člověk na výběr, cítí se svobodný, ale zároveň prokletý tímto apelem. Jednoznačnost implikuje řád, ale také vymezení této možnosti. Odkaz poetiky a díla starého avantgardisty Pitínského, neustále zaujatě pracovitého a různými výzvami pohlcovaného, spočívá v apelu „zkusit to jinak“ – a rozhodně ne směrem k jednoznačnosti. V politickém a historickém významu jde o nekonečnou, o to ale pravdivější, reflexi toho nejzákladnějšího konfliktu, který neustále určuje dějiny moderní éry: Válka nebo mír? Socialismus nebo kapitalismus? Spolupráce nebo ignorance? Solidarita nebo izolace? Normalizace nebo aktivizace? Nuda nebo revoluce? Atd.

Inscenácia výrazne pracuje aj s odkazmi na rôzne dobové filmy (predovšetkým Jeana-Luca Godarda a Françoisa Truffauta). Čo vás k tomu viedlo?

Kinematografii lze definovat jako výrobnu iluzí využívající naplno moc představivosti, imaginace. Film je proto metaforou revoluce a snění. Zároveň dokáže novodobou historii konzervovat nejuceleněji. V roku 1968 ve Francii soudobá filmová scéna konkrétně zasáhla do akcí proslulejším způsobem než třeba divadlo. Zásadní je ono pověstné zrušení programu květnového festivalu v Cannes. To citelně změnilo i kariéru tří českých filmařů – Formana, Menzla a Němce, kteří tak přišli o možnou sklizeň cen. Tvar inscenace ’68 je však syntetickým, audiovizuálním dílem, do nějž se promítají různé vlivy včetně vlastní paměti herců.

V 68 hrajú okrem hercov aj kostymérky, technici a ďalší zamestnanci divadla, na hereckých výkonoch však nie sú badateľné profesijné rozdiely. Bude toto trend aj v ďalších inscenáciách HaDivadla?

Toto je tradicí Hanáckého divadla Josefa Kovalčuka, bývalého Ochotnického kroužku J. A. Pitínského a HaDivadla od 90. let. Vedlejší, ale mnohdy i titulní role v inscenacích v minulosti ztvárnili mnozí neherci, spříznění umělci vystudovaní v jiných oborech, jako Břetislav Rychlík, Štěpán Rusín, Wolfgang Spitzbardt atd. I dnes vystupují v důležitých rolích v Náměsíčnících nebo Vernisáži dramaturgové. Kluci a dívky od techniky, garderoby a rekvizit pracují i hrají na scéně i v dalších inscenacích Ivana Buraje (Paní Bovaryová) nebo předtím Mariána Amslera (Vyhnání Gerty Schnirch). Pravidelně hrající inspicient Miroslav Ukul Kumhala je samostatným fenoménem, chystá se o něm katalog přehlídky jeho rolí. Je to něco s HaDivadlem programově spjatého a věřím, že se to nezmění ani v budoucnu. Pracovní sektory nejsou v tomto kolektivu sobě odcizené, je to společnost.

Rubrika: 
Témy: 

Bibliografický záznam: Lukačovič, Miroslav. Matěj Nytra: Rozhodně ne směrem k jednoznačnosti. MLOKi - mladí o kultúre inak [online]. Bratislava: Kultúrny spolok MLOKi, 2018. [cit. 21.8.2019]. ISSN 1339-8113. Dostupné z https://mloki.sk/node/911.