Brave new MOVE(s)

Začátkem října se v Ostravě uskutečnil již 7. ročník mezinárodního festivalu tance, pohybu a nového cirkusu MOVE Fest 2020, který jen těsně unikl zrušení vzhledem k aktuálním vládním opatřením. Přestože se jeho letošní program omezil pouze na tuzemské projekty (pravděpodobně v důsledku koronavirové pandemie), nesnížila se nikterak kvalita dramaturgické koncepce; naopak se výběrem uvedených performancí podařilo vytvořit (ve vztahu ke zvolenému tématu) vskutku působivou přehlídku se zřetelnou výpovědní hodnotou.

Ono téma, které letos festival doprovázelo, představuje podtitul New life. Zvolený byl jako reakce na nejrůznější výzvy, které současná situace spojená s koronavirovou krizí přináší. Uvedený podtitul se odrážel jak v samotných performancích, jež tematizovaly hledání cest, hrdinství, beznaděj i naději v nejrůznějších souvislostech, tak ve volbě míst konání programu. Kromě festivalového centra v prostorách nezávislé kulturní platformy Cooltour se totiž některá představení realizovala i ve zchátralých architektonických památkách města Ostravy, které svým stavem už dlouho volají po „novém životě“.

Samotný festival se také musel vypořádat s „novým začátkem“, neboť byl z obvyklého květnového termínu přesunut na začátek října. Pouhý den po jeho konání přitom začala v České republice platit nová vládní nařízení, omezující konání kulturních akcí v celé šíři. Pravděpodobně i díky této skutečnosti, tj. s vědomím nadcházejícího kulturního půstu, vznikla během festivalu (pro mě osobně až v posledních dvou navštívených dnech, tj. v předvečer zákazu) neobvykle silná atmosféra spojená s intenzivním pocitem sounáležitosti.

Nový život – nové naděje

Během zahajovacího dne festivalu mohli diváci zhlédnout hned dvě představení: na otázku, co vnímáme, když jsme v bezvědomí, se pokusili odpovědět Heroes, tedy inscenace akrobatické skupiny Losers Cirque Company, jež vznikla ve spolupráci s choreografem a mimem Radimem Vizvárym. Režisér Daniel Špinar zde představil hrdiny boje mezi realitou a vnitřním světem bezvědomí. Z Domu kultury města Ostravy se následně mohli diváci přesunout na českou premiéru mezinárodního tanečního představení Brave New Life, které vzniklo pod Kulturním centrem Cooltour ve spolupráci s Tabačkou Kulturfabrik Košice a za podpory programu Creative Europe. Podle konceptu Petera Radkoffa a textu Michaely Zakuťanské vzniklo v režii Jozefa Vlka scénické dílo tematizující medializovaný svět plný dezinformací, hoaxů, fake news, nenávistných komentářů atd. Za účelem ochrany před těmito dezinformacemi a konspiracemi vytvořili inscenátoři Ministerstvo pravdy, jehož hlavní úkol představuje snaha „zajistit krásný nový život“ a pomoci rozpoznat skutečnosti – pravdu od nepravdy. Do jakých (hrůzných) rozměrů se takto cílené ministerstvo může rozrůst, a jaké jsou důsledky „univerzální pravdy“, předvedli performeři a performerky prostřednictvím nejrůznějších médií a scénických žánrů.

Následující den svou tvorbu představil performer, choreograf a člen uskupení PLAYBOYZ Martin Talaga, jehož autorské performance SOMA a Faunus se odehrály v prostorách dříve nejluxusnějšího ostravského hotelu Palace, konkrétně v jedné jeho pro veřejnost uzavřené a značně zchátralé části. Ostravská verze představení SOMA se kromě specifického, bíle vykachličkovaného prostoru hotelu Palace vyznačovala především ostravskými tanečnicemi, které byly za účelem spolupráce osloveny a do projektu přizvány. Sousoší ženských těl ožívala i díky koncepčně plnohodnotnému světelnému designu, aby divákům naznačila, co všechno je tělo schopné vyjádřit a kde jsou jeho limity. Páteční den patřil performerce a choreografce Nele H. Kornetové, která měla do Ostravy původně přivézt inscenaci The Cult Of Busy, v důsledku neočekávaných komplikací ale představila scénické dílo Tumor: Karcinogenní romance.

Víkendové dění započal site-specific projekt Rise again, rise, My dust! uskupení Tantehorse, jehož režijní koncepci připravila tanečnice a choreografka Miřenka Čechová přímo pro prostor dnes fatálně poničeného secesního obchodního domu Ostravica. Inspirovány Symfonií č. 2 od Gustava Mahlera, známou jako „Symfonie vzkříšení“, se choreografky Miřenka Čechová a Denisa Musilová rozhodly nechat budovu „povstat z popela“ a prostřednictvím patnácti ostravských tanečnic a tanečníků oživit její minulost. Diváci jimi byli zavedeni do rozpadajícího se, leč impozantního atria a jemu přilehlých prostor, kde se téma vzkříšení zhmotňovalo prostřednictvím několika asociativních obrazů (nejen) z historie ostravského obchodního domu. Možná i díky samotné fluidní struktuře performance, kdy se postupně vcházelo a vycházelo do/z nejrůznějších zákoutí, rezonovalo ono vzkříšení především coby jisté východisko ze současné krize (objektu, kultury, pandemické situace, …).

Doprovodný program tvořili Pecha Kucha Night i krátké diskuse a setkání s tvůrci pod názvem Dvě deci o tanci, jež se odehrály vždy bezprostředně po představení a moderovány byly Klárou Huvarovou ze serveru Taneční aktuality.

Kdo je tady hrdina?

Pro finále festivalu organizátoři vybrali tanečně akrobatickou inscenaci Růžový samuraj, kterou vytvořila choreografka Jana Burkiewiczová se svým uskupením BURKI&COM. Hlavní motiv zde představovalo téma hrdinství, jež inscenátoři konceptualizovali prostřednictvím rozhovorů s více než třema sty dětí ze základních škol mezi Prahou a Beskydami. Děti měly konkrétně pohovořit o tom, kdo je jejich hrdina a proč, případně své představy nakreslily. Uvedením této inscenace se pomyslně navázalo na první festivalový den a představení Heroes, přičemž zde se ale ústředním bodem stalo samotné hledání odpovědi na otázku: Kdo je dnes vlastně hrdina?

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že na diváky čekal jistý typ dokumentárního divadla, kde se vše točí kolem (svou upřímností) dojemných i komických výpovědí oslovených dětí. Ve skutečnosti ale šlo o dechberoucí, strastiplnou cestu temným lesem čtyř bojovníků, silných a odhodlaných samurajů.

Od počátku performance bylo evidentní, že hrdinové jsou zejména oni – tři tanečníci a jedna tanečnice, kteří předváděli neuvěřitelnou pružnost, sílu i ladnost do vteřiny přesně vypočítaného a na poslední milimetr přesně vyměřeného pohybu, jenž se zhmotňoval v precizní synchronizaci čtyř lidských těl, a to v prostoru ovládaném světelnou kompozicí a místy až strašidelnou animací promítanou na zadní stěnu. Nejednalo se přitom jen o krásné, esteticky působivé kompozice, ale především o živé vyprávění; Hanna Nussbaumer, Viktor Konvalinka, Adam Eduard Orszulik a Michal Toman každým svým krokem, gestem, skokem, zkrátka celým tělem vytvářeli příběh o hrdinech, respektive o jejich cestě za hrdinstvím. Tedy o morálce, zodpovědnosti a každodenním rozhodovacím procesu, jak se zachovat či nezachovat.

Anotované rozhovory se objevily až ke konci performance, a to formou kratšího videa, ve kterém vybrané děti (pro každé představení jiné) popisují své představy o hrdinech. A překvapivě podle nich nejde o nadpřirozené schopnosti typu chrlení ohně či enormní síla, ale právě o vlastnosti jako empatie či zodpovědnost, které vnímají coby nezbytnou výbavu (super)hrdinů. Zpětně, také díky uvedeným představám vybraných dětí, se vytvořil kontext, interpretační linka, která pomohla uchopit celý příběh – pohybovou koláž metaforických obrazů, tvořenou kromě čtyř tanečních superhrdinů i třemi hudebníky: textařem a zpěvákem Dominikem Zezulou, operním pěvcem Liborem Kasíkem a bubeníkem Michalem Budinským. Právě jeho hrou na bubnovou soupravu na jevišti vznikala rytmizace a plastičnost celého prostoru, díky které o to více vynikla ona precizní synchronizace přítomných těl.

Na pozadí celé inscenace vznikalo přesvědčení, že hrdinou může být vskutku každý z nás, neboť jde o nekončící proces – cestu, tj. vědomý i nevědomý trénink hrdinství, spočívající v každodenních interakcích s okolním světem.

Rubrika: 

Bibliografický záznam: Bulandrová, Amálie. Brave new MOVE(s) . MLOKi - mladí o kultúre inak [online]. Bratislava: Kultúrny spolok MLOKi, 2020. [cit. 4.12.2020]. ISSN 1339-8113. Dostupné z http://mloki.sk/node/1150.